Po převozu vrtulníkem do Innsbrucku a operaci druhý den zazní krutý verdikt: po zlomenině dvou obratlů mu ochrnuly dolní končetiny.
Nehoda s fatálními následky vyvolala v sáňkařském světě vlnu solidarity. V následujících dnech vznikly pro Lančovu léčbu sbírky: například Italové vybrali deset tisíc marek. Přibližně stejnou sumu ale přidali i zástupci dalších zemí. Pořadatelé závodu kontaktovali sáňkařovy rodiče a hradili jim cestu z beskydských Starých Hamrů do Innsbrucku.
Rychlý konec nadějné sezóny
Poté byl Radim Lanča letecky převezen do Ústřední vojenské nemocnici v Praze, krátce ležel i v ostravské Fakultní nemocnici a po Vánocích strávených doma mu nastaly mnohatýdenní pobyty v rehabilitačních zařízeních.
Jestliže pro něj sezona začala nadějně a dlouho se mohl ptát, zda pojede na zimní olympiádu do Nagana 1998 (měl šanci, ale sáňkaři nakonec nesplnili nominační kritéria ČOV), těžký úraz mu nastolil mnohem důležitější otázku: stoupnu si někdy zase sám na vlastní nohy, anebo zůstanu navždy na vozíku? „Proč se mi to stalo?!“ ptal se mockrát sám sebe, třebaže odpověď znal: „Po změně počasí dráha změkla, pak umrzla, ale hlavně – v nebezpečném úseku jsem na chvíli ztratil maximální koncentraci.“
Radim Lanča (* 28. 10. 1975 v Ostravě) sportovní činnost ■ Sáňkařský oddíl TJ Sokol Staré Hamry (1989–dosud), dříve aktivní sáňkař, dnes sekretář klubu ■ Klub tělesně postižených sportovců SK APA Olomouc (1998–2000) ■ Vlastní lyžařský oddíl Alfa Ski (2000–dosud) ■ Hráč BK vozíčkářů Frýdek-Místek (1998–dosud) |
Podle sáňkařských expertů jde o nejzrádnější místo dráhy v Iglsu, mírně zahnutou rovinku mezi zatáčkou devět a deset, kdy se saně rozjedou, a navíc mají snahu „jít nahoru“.
Jak Lančův příběh pokračoval?
Už v prosinci 1997 začal v nemocnici s rehabilitací. Přes Vánoce ji přerušil a pár dní pobyl doma ve Starých Hamrech, kde stojí jedna ze tří tuzemských sáňkařských drah. To, že tady v sedmi letech začínal, bylo dané tím, že sáňkovali oba starší bratři a maminka byla funkcionářkou oddílu i rozhodčí.
Když ho tehdy o svátcích navštívili kamarádi, záhy zjistili, že je pořád stejně veselý kluk, který si snad nepřipouští, že po přerušení míchy v šestém hrudním obratli se nikdy nepostaví na nohy.
V tragikomické situaci
Jenomže zdání klame. Po Vánocíchodjel do rehabilitačního ústavu v Hrabyni u Opavy a tam se toho mnoho stalo... „Když se dlouhou dobu ocitnete v depresivním prostředí léčebny, kde čas ztrácí cenu, vzniknou spory s lékaři či personálem. Přidá se vlastní netrpělivost s málo účinnou léčbou a myšlenka, že to člověk zabalí, se objeví hned. A to, jak už teď vím, potká každého vozíčkáře.
U mne to bylo následovně: ze svého pokoje ve čtvrtém patře jsem chtěl vyjet na balkon, jen se podívat přes zábradlí, jestli bych ,to‘ zvládl. Jenže jak jsem přejížděl práh, spadl jsem s vozíkem na záda a zůstal půl hodinyležet. Hlavou do pokoje, nohama ven. Zcela bezmocně. Tragikomická situace. Dolů přes zábradlí jsem se tudíž ani nepodíval a víckrát mě to už nenapadlo.“
K pokračující léčbě ho na novou rehabilitační kliniku ve městě Kreischka u Drážďan pozvala sáňkařská exmistryně světa Gabriela Kolischová, pracovala tam. Kromě obvyklých procedur Lanča v novém prostředí denně plaval, cvičil s činkami a začal přemýšlet, jaký sport vozíčkářů si vybere.
Jak dál
V zahraničí měl dvě bankovní konta, jedno založila Mezinárodní sáňkařská federace (FIL) v Německu, druhé sáňkaři v Rakousku. Z těchto peněz financoval nezbytnosti – koupi vozíku a bezbariérové úpravy domku rodičů ve Starých Hamrech. „Mám perfektní rodinné zázemí a hodně dobrých kamarádů.
Snažím se dívat dopředu, na podzim chci pokračovat na Slezské univerzitě v Opavě v přerušeném studiu matematických metod v ekonomice,“ říkal po návratu z léčeben.
Novinka monoski
Při rozhodování o sportu měl jako sáňkař jasno: zvolil jízdu na monoski, což je jedna speciální lyže, přidělaná na kostře se skořepinou. Lyžař je v ní vsedě upevněn a stabilitu v jízdě ze svahu udržuje jakýmisi francouzskými holemi, jež mají na koncích krátké lyžiny.
V té době to byla ve sportu vozíčkářů novinka. Lanča se na monoski svezl ještě na konci osudové zimy a v týdenním kurzu mu dlouho trvalo, než pochopil, o co kráčí. Nicméně za měsíc už jel v Rakousku první závod Světového poháru. Nový sport ho chytil natolik, že byl v roce 1999 vyhlášen v anketě Sportovec roku vítězem mezi handicapovanými.
S vozíkem i na Lysou horu
Plný elánu pokračoval i v dalších sportovních aktivitách, a tak patrně jako první vyjel s invalidním vozíkem na nejvyšší vrchol Beskyd – Lysou horu. „Trvalo to přes šest hodin, dva dny jsem se únavou nemohl hnout.“ Pak jezdil na speciálním kole, trojkolce poháněné rukama.
■ Úspěchy před úrazem ■ Juniorský sáňkařský mistr republiky 1993 ■ třetí v EP sáňkařů 1995 ■ usiloval o nominaci na ZOH 1998 v Naganu |
„Na internetu byly plány, řekl jsem o tom kamarádům a za čtvrt roku jsme ji postavili.“ Absolvoval na ní s Radkem Krupou čtyřiadvacetihodinové závody kolem Frenštátu pod Radhoštěm – v prvním roce ujeli 128,74 km, ve druhém dokonce 268 km. Na trojkolce závodil i na Slovensku.
Na akademické půdě
Pustil se i do přerušené vysoké školy, ale tady se mu tolik nedařilo. „Přehodnotil jsem priority, nesnesu nad sebou šéfa. Jen já budu vždy svým šéfem a k tomu vysokou nepotřebuju,“ tvrdil tehdy suverénně. Dnes to vidí jinak: „Školu jsem měl dodělat, jenomže jsem byl mladý a měl spoustu zájmů. Bylo těžké navázat na studia. Dneska mě to už tolik nemrzí. Vedu firmu na dopravu a obchodování s dřevem, umíme i postavit dřevěné srubové domy. Nemůžu si stěžovat.“
Úspěšně lyžoval, vyhrával domácí šampionáty i pohárové závody v cizině. Jezdil na trojkolce a také si oblíbil vozíčkářský basket. Jinak ovšem zkusil kdeco: hokej zvaný sledge, vodní lyžování, lukostřelbu i parašutismus.
„Když jsem fotky ze seskoku v tandemu ukázal máti, byla na mrtvici. Vynadala mi, že zatímco se sotva vzpamatovala z mého úrazu, mně už vadí mít zdravou hlavu a ruce...“
Nevyšla ani paralympiáda
Aby toho nebylo málo, založil klub Alfa Ski a stal se manažerem klubu tělesně postižených sportovců APA Olomouc. Pustil se i do stavby vlastního domu, jednopatrové dřevěnice s výtahem. Plánoval, že bude více v alpském než valašském slohu. Oženil se a stal šťastným otcem dcer, dvojčat Karolínky a Kristýnky.
Měl samozřejmě další velké, přímo olympijské plány. Když mu totiž sáňkařské Nagano 1998 nevyšlo, myslel o to víc na paralympiádu 2002 v americkém Salt Lake City. Na monoski ve Světovém poháru bodoval, byl v paralympijské nominaci, ale osud mu – stejně jako před čtyřmi lety – nepřál.
„V závodě Světového poháru jsem spadl. Zpočátku to vypadalo na svalové poranění, jezdil jsem proto dál, ale nebylo to ono, bolesti sílily a přidaly se horečky. Problém odhalil rentgen: tři šrouby, které mi po operaci v Innsbrucku zpevňovaly páteř, po onom pádu praskly. Na paralympiádu jsem musel zapomenout.
úspěchy po úrazu ■ Lyžař na monoski, držitel titulu nejlepší handicapovaný sportovec roku 1999 ■ Vítěz EP ve slalomu 2002 v lyžování TP ■ cyklista (výšlap na Lysou horu, je držitelem rekordu v 24hodinovém závodu) ■ Hráč basketbalové reprezentace vozíčkářů na čtyřech evropských šampionátech (prvenství na ME skupiny B 2006 v Brně) |
Lékaři pak dospěli k závěru, že vhodnější než reoperace bude tříměsíční klid. Považoval jsem to za skrytý vzkaz, abych dál nepokoušel osud, ovšem i tak jsem na monolyži jezdil ještě dvě sezony.“ Důkazem bylo prvenství v Evropském poháru 2003 ve slalomu speciál.
Stal se z něj introvert
Jestliže by měl osmatřicetiletý Radim Lanča hodnotit svou sportovní kariéru, za jeden z nejvýraznějších úspěchů musí označit účast v české reprezentaci basketbalových vozíčkářů. Hrál na mistrovství Evropy skupiny A v Paříži 2005, poté na B-šampionátu 2006 v Brně, kde české mužstvo slavilo prvenství.
Další rok se představil znovu na „áčkovém“ šampionátu. Rok poté v národním týmu skončil, ale to neznamená, že by přestal hrát. „Třebaže mě dost pohltila práce v dřevařské firmě, kdy někdy sedím u počítače od devíti ráno do devíti večer a často vyrážím v autě do lesů, nejméně jednou týdně si moc rád ve Frýdku-Místku zahraju. Na ligu už to není, ale hlavně přece jde o sportovně-společenskou záležitost – zahrát si a pokecat s kamarády.“
Po úrazu se prý stal „z kluka, jenž rád bavil společnost, introvert, jenž krátce ztratil i objektivní pohled na realitu, takže viníky viděl všude jinde, jen ne v sobě“. Tohle však naštěstí trvalo krátce.
„Poté jsem získával dospělost, sebejistotu a zkušenosti, z nichž ne každý může vycházet, až jsem si ze spousty nápadů, co bych mohl dělat, vybral. Dneska proto s chutí pracuju a skoro nedokážu odpočívat.“
Nyní, po rozvodu, žije ve Frýdlantu nad Ostravicí, s přítelkyní vychovává brzy dvouletou dceru Adélku a staví nový rodinný dům.
