Ve vršovickém bytě, který v opojných porevolučních časech zapomněl zamykat, jsme vybírali nedopalky z obřího popelníku. Pili v kraji nejlacinější pivo z přerostlého džbánu. Debatovali o politice i literatuře, obvykle pod jeho vedením. Odsud jsem nejistě kráčel k promoci. Poté, co mě toho opilého rána připravil silnou kávu s hrubým lógrem a já si svázal dlouhé vlasy ustřiženým okrajem z ponožky. Sako jsem vzal jeho dědovi.
Učinkovali jsme v hudebním duu, které nikdy nevystoupilo. Oba jsme pak (po svém) spolupracovali se skupinou, která vydala ba i cédéčka. On psal hudbu a texty, já neuměle brnkal.
Nastoupili jsme spolu i do novin. On coby student anglistiky (a předtím chemie). V devadesátých chyběl čas na studium. Ale i na oportunismus, rozvahu, intriky. Pili jsme bohatýrsky, psali prudce, přesvědčeně a snad i přesvědčivě. Uměl skvěle anglicky, jistě francouzsky a Bůh ví jak ještě. Nejen proto psal o Evropě a její Unii, kterou tehdy Češi ještě obdivovali.
S časem (z)moudřel. Vzal si krásnou, moudrou a statečnou ženu, zplodil tři veselé, bystré a spokojené děti. Stal se z něj „Pán“, jak označoval mírně usedlou verzi sebe sama. Koupil dům, angažoval se v obecní politice. Ne vždy jsem souhlasil s jeho názory, vždy však obdivoval jeho energii.
O svět se zajímal až do konce. Včera zemřel skvělý „zahraničář“, razantní kytarista, hlasitý zpěvák i umírněný milovník piva, pečlivý reportér. Jinak též zástupce šéfredaktora Lidových novin a vypravěč z definice nezpochybnitelných historek.
Odešel po těžké, nevyléčitelné nemoci, s níž do posledních dní statečně bojoval. Měl štěstí: jeho blízcí mu byli oporou předtím, než se vydal roklí. Věřím, že se nebojí ničeho zlého...
Úřady mu říkaly Petr Zavadil. Pro mě je a zůstane Závou. Kdybych na něj zapomněl, zahodil bych nejzábavnější kus života. Tuším, že kdo Závu znáte, podepsali byste. Závo, až vystojíš frontu do nebe a vymluvíš jim týden (nejvýše dva) v očistci, zamávej tam hůlkou, ať muzika hraje!
