Informoval o tom Český rozhlas - Radiožurnál. Před měsícem a půl podstoupil známý filmař operaci nohy v krčku. Vávrova životní partnerka, režisérka Jitka Němcová, před dvěma týdny sdělila, že operace dopadla dobře. Podotkla nicméně, že "náročný zákrok v tak vysokém věku je vždy rizikový".
ČTĚTE TAKÉ: |
Otakar Vávra je autorem více než 80 scénářů a režíroval padesátku filmů. Natočil dodnes oblíbenou komedii Velbloud uchem jehly, Krakatit s výborným Karlem Högerem, ceněné je zpracování Hrubínovy slavné básně Romance pro křídlovku a k vrcholům jeho tvorby patří i Kladivo na Čarodějnice o čarodějnických procesech na Šumpersku v 17. století. Vytýkány jsou mu někdy snímky poplatné komunistické ideologii.
Vávra, který své významné narozeniny oslavil koncem února v pražském Mánesu a v červnu převzal za celoživotní přínos světové kinematografii Grand Prix mezinárodního festivalu ve Zlíně, si zlomil krček kosti stehenní při letním pobytu na chalupě.
Svůj první film natočil Vávra už před osmdesáti lety, poslední jeho režií byl v roce 2006 videoklip k jedné z písní pro DVD k albu Michala Horáčka a Petra Hapky Strážce plamene. Po roce 1989 se režisérovi však nesplnil velký sen, když chtěl natočit příběh vraždy Jana Masaryka. Potřeboval na to 50 milionů korun, které nesehnal. Své vzpomínky shrnul v knize Paměti aneb Moje filmové století, kterou představil právě při příležitosti svého kulatého životního výročí.
Netočil však jen poetickou Romanci pro křídlovku, existenciální Zlatou renetu či temné Kladivo na Čarodějnice ale i ideologicky zabarvené tendenční filmy. Právě to, že sbíral pocty za každého režimu, mu někteří vyčítají. Upozorňují na dvě trilogie - válečnou Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy a husitskou Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, které tento držitel medaile Za zásluhy či Českého lva za dlouholetý přínos domácí kinematografii natočil.
Otakar Vávra se svojí manželkou Jitkou Němcovou
"Musel podléhat tlakům svého okolí; pokud bylo politicky vyhraněné, nemohlo se to neprojevit v jeho tvorbě," řekla o Vávrovi v dokumentu nazvaném Stovku má člověk jednou za život kritička a publicistka Eva Zaoralová. Začátkem roku ho o něm natočila jeho životní partnerka Jitka Němcová.
Řekli o Vávrovi:Na režiséra a profesora pražské FAMU Otakara Vávru s uznáním vzpomínají jeho slavní žáci. Na přelomu 50. a 60. let například v jedné třídě studovali Vávrou vybraní Jan Schmidt, Jiří Menzel, Věra Chytilová a již zesnulý Evald Schorm. Tento ročník se později stal nejslavnějším v historii FAMU a jedním z hlavních pilířů takzvané české Nové vlny. "Byl to můj učitel a myslím, že to pro mě bylo velké štěstí. Nejen pro mě, ale i pro český film. Když se podíváme na dějiny českého filmu, tak vlastně až do Panenství nebo Filozofské historie snímky neměly tu uměleckou ctižádost, kterou do českého filmu přivedl Otakar Vávra," řekl Menzel. Držitel Oscara za snímek Ostře sledované vlaky Menzel o svém profesorovi kdysi napsal, že ovládá techniku, jak vyjít s každou vrchností. Měl-li by někdy někde stát nějaký český filmový památník, mělo by na něm podle něj být, že Otakar Vávra se zasloužil o český film. "Úcta k řemeslu, věcnost a vědomí souvislostí - to byly Vávrovy devizy," napsal letos Menzel v předmluvě knihy Otakar Vávra - 100 let. Chytilová, o které se někdy mluví jako o první dámě české kinematografie, původně studovala architekturu, ale ještě před dokončením školy se upsala filmu, kde začínala jako klapka, skriptka a asistentka režie. Pak odešla studovat na FAMU, kde byl jejím pedagogem právě Vávra. "Vávra mě přijal jako jedinou ženu na filmovou režii díky mé znalosti literatury a předešlému studiu architektury. Jako můj hlavní profesor byl velmi přísný, ale současně přístupný jiným názorům. Umožňoval nám ve svých seminářích nejostřejší debaty. Nejenom my od něho, ale i on od svých žáků mnohé přejímal. Nebyl ortodoxní," uvedla k úmrtí Vávry Chytilová. Před pěti lety na besedě s diváky plzeňského filmového festivalu v Plzni Vávra řekl, že Chytilová, Menzel a Schmidt, který v roce 1990 natočil pozoruhodný film Vracenky, jsou nejlepšími českými studenty, které kdy učil. "Já jsem na ně hrdý, každý z nich je velká a silná osobnost," prohlásil při besedě Vávra, jehož rukama prošly desítky českých i zahraničních studentů. Jedním z nich je i slavný bosenský režisér Emir Kusturica, který se setkal se svým učitelem po dlouhých letech letos na Letní filmové škole v Uherském Hradišti "Profesor Vávra je pro mě vším, co stálo na začátku mé filmové kariéry. Jestli jsem se něco naučil o filmových formách, tak od něho," prohlásil tehdy Kusturica, který FAMU absolvoval v roce 1978. |
Za svého pedagogického působení na pražské FAMU, kde založil katedru režie, Vávra vychoval i generaci režisérů československé nové vlny. Když byl Jiří Menzel ve druhé polovině 60. let postaven před své první velké a nelehké úkoly - převést na plátno Hrabala a pak Vančuru ve snímcích Ostře sledované vlaky a Rozmarné léto, věděl jak na to právě díky Vávrovi. "Vděčím mu za všechno, co mě naučil - a je toho dost. A jsem to nejen já, ale i řada dalších, kteří své profesionální schopnosti získali právě díky němu," řekl ČTK letos v březnu při křtu knih Otakar Vávra - 100 let režisér Jiří Menzel.
Menzel o svém profesorovi kdysi napsal, že ovládá techniku, jak vyjít s každou vrchností. Měl-li by někdy někde stát nějaký český filmový památník, mělo by na něm podle něj být, že Otakar Vávra se zasloužil o český film.
"Úcta k řemeslu, věcnost a vědomí souvislostí - to byly Vávrovy devizy," napsal Menzel. Ostatně Vávra byl vždy přesvědčen, že umění kompromisu patří k základním dovednostem režiséra. Chytrostí i kličkováním si poradil s mocipány, kouzlem osobnosti a rozhledem očaroval studenty.
Otakar VávraOtakar Vávra se narodil 28. února 1911 v Hradci Králové. Jako mladík studoval v Brně a Praze architekturu. Z vysoké školy záhy zběhl k filmu, ale pár absolvovaných semestrů se mu později hodilo při koncipování a natáčení velkolepých davových scén. Počátkem 30. let se uvedl sérií krátkých avantgardních snímků a živil se psaním scénářů. V roce 1936 se konečně dostal k vytoužené režii a za spolupráce s Hugem Haasem natočil dodnes oblíbenou komedii Velbloud uchem jehly. Jeho další snímky, Filozofská historie a Panenství (podle Aloise Jiráska a Marie Majerové) naznačily jeho celoživotní orientaci na kvalitní literární předlohy a přední české herce. Na sklonku první republiky a za protektorátu natočil celou řadu snímků, které dnes patří do zlatého fondu "pro pamětníky" - mimo jiné komedie Cech panen kutnohorských a Dívka v modrém či filmy Pacientka Dr. Hegla a Pohádka máje.  Lída Baarová ve filmu Dívka v modrém. Konec války a osvobození Československa se na Vávrově kariéře nijak nepodepsaly. Podle Marie Pujmanové natočil Předtuchu, vynikajícího Karla Högera obsadil do Čapkova Krakatitu. Budovatelská 50. léta, která pohřbila na kulturním poli stovky talentů, byla pro Vávru jen další příležitostí k tvůrčímu vzepětí. Tentokrát ale nepříliš slavnému - jeho Husitská trilogie, zahrnující filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, byla stejně monumentální jako poplatná dobovému schematismu. Z šedi tehdejší produkce nevystoupily ani jeho další snímky. Samostatným vrcholem tohoto období Vávrovy tvorby byl pak strhující snímek Kladivo na čarodějnice, jímž se režisér vrátil ke své oblíbené historické tématice. Mnohé z filmu o čarodějnických procesech na Šumpersku v 17. století však odkazovalo k podobné zvůli stalinské justiční mašinérie i k údělu moderního člověka, drceného pod soukolím státní moci. Za nastupující normalizace musel Vávra, pokud chtěl nadále točit, osvědčit svůj kladný vztah k novému režimu. Podařilo se mu to díky válečné trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy, která měla především demonstrovat úzké sepětí Československa a Sovětského svazu. V dalších letech pak točil zejména opět historické filmy, například o Janu Ámosi Komenském a Janu Nerudovi. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 plánoval Vávra dlouhá léta natočit životopisný film o Janu Masarykovi, nakonec se mu to však nepovedlo. Na základě svých vzpomínek vytvořil pár filmových dokumentů a dodnes v řadě dalších vystupuje jako cenný pamětník. Názory na Vávrův život a tvorbu jsou rozporuplné. Jeho obhájci v něm vidí otce české a československé filmové školy, který se i do svých nejhorších filmů snažil propašovat ideologicky nonkonformní prvky. Kritici jej naopak odsuzují jako pouhého oportunistu a řemeslně zručného eklektika poplatného režimům. Vávra žil přes 30 let se svojí druhou manželkou, režisérkou Jitkou Němcovou, která je o dvě generace mladší než on. Zakládal si na své pověsti prvorepublikového elegána. S hrdostí prohlašoval, že od dvaceti let nosí výhradně obleky z nejlepších modelových salónů, na košile si nechává vyšít monogram a doplňuje je pouze hedvábnými kravatami. V kondici se prý udržoval pitím kvalitního francouzského vína. |
