Nový seriál LN: Husité: mýty a faktaByla to vzrušená doba. TVzrušenou dobou míníme éru pozdního středověku 15. století, kdy začalo dějiny střední Evropy ovlivňovat radikální hnutí, jež vzešlo z české reformace a jehož význam a smysl si pozdější generace různě idealizovaly a vykládaly po svém. Seriál Lidových novin jsme proto lakonicky nazvali Husité: mýty a fakta. Historik Petr Čornej nás v 18 pokračováních každý den, střízlivě a fundovaně, provede touto érou od osudného kostnického koncilu přes založení Tábora či popis klíčových bitev až po události, jež následovaly po „vykrvácení“ u Lipan. O své erudici nás autor seriálu už léta spolehlivě přesvědčuje coby tvůrce či spolutvůrce mnoha knih – včetně například dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny České. Mimochodem, nedávno vydaná autorova rozsáhlá monografie Jan Žižka obsadila druhé místo v tradiční anketě LN Kniha roku 2019. K vítězství jí scházelo jen něco málo hlasů. Načasování seriálu je též příznačné. Za start husitské revoluce je sice brána pražská defenestrace, od níž loni v červenci uplynulo 600 let, my jsme si za milník, u jehož příležitosti seriál uvádíme, zvolili první Žižkovo husitské vítězství v bitvě u Sudoměře. To si šestisté výročí připomene za necelý měsíc. Vedle poutavého čtení v pátečním prvním díle nabízíme také jako dárek čtenářům dobové vyobrazení Českého království a Prahy na základě podkladů od autora seriálu a od profesorky Evy Semotanové z Historického ústavu AV ČR. |
Šestnáct let sbíral Petr Čornej materiál na svůj životopis nejslavnějšího českého vojevůdce a pak ho šestnáct měsíců psal. Téměř při tom přišel o zrak, ale – sám už v důchodovém věku – dostál tím slibu, který si dal už v osmi letech. Napsal téměř tisíc stran o člověku, který ho fascinoval, už když si jako chlapec hrál ve stínu Žižkovy sochy na Vítkově a prsty ohmatával Žižkův reliéf na dveřích památníku.
Jaký byl jeho hrdina ve skutečnosti? Nezklamal ho, když ho přestal vidět optikou dětství? Co o Žižkovi a husitech vlastně víme? A je vůbec možné sloupnout z nich nánosy historických (dez)interpretací? Petr Čornej na otázky odpovídá trpělivě, ač některé se prý opakují na všech jeho besedách. Ale cožpak se může člověk nezeptat, jestli se Žižka znal s Husem nebo zda uměl číst a psát?
LN: Letos v červenci uplyne 600 let od bitvy na Vítkově. Pro Lidové noviny k tomuto výročí připravujete seriál, který čtenářům přiblíží hlavní milníky husitských válek. Byla ale bitva na Vítkově skutečně tím začátkem?
Nebyla. Husitská revoluce začala 30. července 1419 první pražskou defenestrací, takže šestisté výročí bylo vlastně už loni v létě. Rok 1420 byl ovšem rokem prvních velkých revolučních úspěchů. Došlo k založení Tábora, husitům se na Vítkově podařilo odrazit první křížovou výpravu a vyhráli i nad Zikmundem Lucemburským v bitvě u Vyšehradu. Husitská Praha se vymanila ze sevření a nadechla se k náporu. Rok 1420 byl pro přežití revoluce klíčový.
LN: Říkáte revoluce. Nazývali to tak sami husité?
Lidé tehdejší doby slovo revoluce vůbec neznali, přesněji znali ho v přírodovědném smyslu jako opakující se návrat nebeských těles. Ve významu, v jakém to slovo používáme dnes, byla revoluce použita poprvé ve druhé polovině 14. století v Itálii, kde neustále docházelo k převratům a městské rady se točily pořád dokola. Říkali tomu rivolta. Husité své aktivity nazývali búří nebo vzbúřením. Bylo to vybočení z běžného řádu, husité se chtěli navrátit k principům Nového zákona a apoštolské i prvotní církve. Vyústilo to ve velký společenský otřes. Slovo revoluce použili pro jejich hnutí poprvé až v roce 1795 Němci – to bylo pod vlivem Francouzské revoluce – a pak roku 1848 Karel Sabina, to souviselo s revolučním rokem 1848. Od té doby už tohle označení nikdy nezmizelo – a je to tak správně, protože husitství skutečně podle všech politologických i sociologických kritérií revolucí bylo.
LN: Když už jsme u těch pojmů, říkali si husité vlastně husité?
Ne. Říkali si věrní Češi nebo věrní křesťané. Označení „husita“ vnímali dlouho jako nadávku. Byli jím častováni protivníci římskokatolické církve a pravé víry. Používat se to ovšem začalo až po Husově smrti, dříve jim říkali viklefité – podle anglického reformátora Johna Wycliffa, jejž si počeštili na Jana Viklefa. Punc nadávky začalo slovo husita ztrácet teprve po Basilejském koncilu na začátku 30. let 15. století, kde ho „schválil“ kazatel a vojevůdce Prokop Holý, když někdo místo politicky korektního „Bohemi“ použil právě slovo husita. Trvalo ale sto let, než se dostalo do obecného povědomí a ztratilo přídech nadávky. Kdyby tomu tak nebylo, těžko by se Luther v roce 1520 přihlásil k husitům jako ke skutečným křesťanům.
