Zrzka v Hollywoodu: O amerických idolech a splněných snech

“No teď už prezidenta obdivovat nebudeme,“ dostane se mi posmutnělé odpovědi. „Ale musíš mít pozitivní idoly v životě. Kdyby nebylo Jackieho Chana, jako Asiat bych neměl, koho obdivovat.“

„A co vzhlízet k učitelům? K spisovatelům? K rodině?“

„K rodině?! Víš, kolik Korejců se ročně zabije, protože jim rodina zakazuje následovat svoje sny? Jejich rodiče je nutí být někým, kým nejsou. Naši byli to samý. Ale díky Jackiemu vím, že můžu bejt drsná namakaná asijská filmová hvězda“ oponuje mi Johny, který má veškerou chuť i potenciál se vskutku stát asijským hrdinou: „Budu inspirací pro miliony takových jako já. Řeknou si pak, že i oni můžou být úspěšní.“

„Ale chápeš, že statisticky jich většina neuspěje? A tak jen budeš živit jejich zoufalství a pocit, že nejsou tam, kde by měli být?“

„Rodiče mě donutili jít na práva. Já šel, vydělal spoustu peněz. Pak jsem byl nešťastnej. Fetoval jsem. Pak naštěstí přišel krach burzy. A tam začal můj skutečnej život. Začal jsem hrát. Podívej, kolik má moje video na Youtube zhlédnutí.“

„O tom právě mluvím! Že na tom nezáleží, kolik máš shlédnutí. Já myslím, že třeba holka, co pracuje jako učitelka na základce, stará se o bratra, co má po havárce paralyzovaný dolní končetiny, utírá mu zadek, protože to sám nedokáže, je pro mě mnohem větší příklad někoho, ke komu bych měla vzhlížet, než nějakej kdysi ufetovanej herec. Pardon, Johne. Mimochodem, i kdyby jsi měl pět zhlídnutí, budu stejně unešená tvým bojovým uměním!“ Narozdíl od Maryl Streep si uvědomuji, že bojové umění je umění.

No jo.

I já jsem celý život vzhlížela k různým osobnostem. Ve třech letech k Tereze Pergnerové, v pěti k princezně Dianě, poslední roky k Jessice Chastain, hlavně protože do třiceti toho moc nenatočila a teď jde z filmu do filmu, tak se i já chlácholím, že ta velká kariéra teprv přijde. Teď mě třeba taky inspirovala jedna holka, co natočila short film o tom, jak je transsexuální. Po dvou letech, kdy prý nešla na jedinej casting, jí obsadili do velkýho seriálu. Proč mě inspirovala? Protože to, že jsem nevím proč zatím dělala castingy hlavně do Česka, nemusí znamenat neúspěšný americký rok 2017 pro Alenu Dolákovou.

Ale zpátky k osobnostem, ke kterým vzhlížíme. Může nás inspirovat rozhovor. Můžeme získat víru a naději, že i náš sen se splní. Co když tu ovšem nejsme od toho, abychom určovali sobě, nebo našim dětem, nebo komukoliv na celým světě, co je pro něho ten správnej sen? Co když si máme každej všímat svýho a chtít být především lidsky ta svá nejlepší verze, idol neidol?

„She didn’ t go to Hollywood, she just came to LA,“ vypíchl z nějakýho filmu citát kamarád a na mě to vyskočilo jako kdyby to mělo být o mě. Pak jsem si zas přečetla komenty pod mým článkem, jak jsem blbá a Amerika je úplně jiná než popisuji, protože nějaký pan Jan tu bydlel v roce 95. Mám chuť si jít nalít whiskey, takhle ve tři ráno. A to jsem minule tak hezky kázala o tom, že nemáme chlastat!

Když Mathew McConaghey tenkrát na Oscarech říkal, že vzhlíží jen ke svýmu budoucímu, lepšímu já, říkala jsem si: Bože, to je arogantní, sebestřednej kretén! Jak to může říct? Teď už ho chápu.

Jo, chci být jednou jako Vanda Skopalová, učitelka baletu z Brna, která je chodící slunce. Jo, Robin Švábenský , můj učitel angličtiny, je jeden z nejsprávnějších chlapů, co jsem kdy potkala. Ilja Doležalová, má češtinářka, nás naučila milovat divadlo a inspirovala nás, jak být elegantní dámou na úrovni. A je spoustu dalších, necelebritózních osobností, které mě inspirují, a o jejichž životech bych slyšela radši, než třeba o zážitcích nějaké „nány z vidlákova, co nic nedokázala, a je výsměchem žurnalismu a České republiky v Los Angeles.“

Místo skutečných hrdinů z lidu na mě prostě „útočí“ popkultura s falešnými hodnotami.

„Hele. Jestli Ti tak vadí Hollywood, tak tu prostě nebuď,“ říká trefně ten můj talentovaný kamarád John.

“A nebo věř svýmu snu, opři se do toho, a uvidíš, že budeš idolem pro nejednu východevropskou holku!“

„Hele, já asi inspirací pro Čechy nebudu nikdy. I kdybych tu uspěla.“

„Proč?“

„No my to tak nebereme.“

„Jak to?“

„Když je někdo úspěsnej, tak ho pomlouváme. A když není, tak ho taky pomlouváme.“

„Aha,“ kouká se na mě nechápavě John.

Zdá se, že můj sarkasmus padl na americkou půdu tak úrodně, jako když jsem s mým hereckým učitelem nahrávala casting role napsané geniálním Petrem Kolečkem: „A to vám přijde vtipný? Jak tu ženskou ponižuje? A že otec zmlátí syna, protože je najednou černej? To je příšerný!!!“

„No to právě reflektuje tu realitu.“

„Aha.“

Nedávaj náš černej, ironickej, cynickej humor, tihle Američani plní ideálů, naděje a optimismu.

Hele.

Nevím, jestli chci být do konce života v Hollywoodu. Možná jsem fakt jen „přijela do LA a do Hollywoodu se nikdy nedostanu,“ a třeba budu někoho učit, nebo budu někomu pomáhat, nebo vůbec budu na tomhle světě k něčemu. A třeba to půjde dohromady s tou zářnou hereckou kariérou. To bych si teď prosím pěkně přála, vy úžasnej pane mnohem výš než je nápis Hollywood. Ale zase. Jakkoliv můžu jít naproti svému osudu, nejsem ten, kdo jej určuje.

Věřím, že má smysl se o něco snažit, někam se posouvat, překonávat se. Buď podle nějakého idolu z plakátu, nebo podle učitele z gymplu, nebo podle toho, kde vidíme sami sebe za pár let.

Já začnu tím, že si místo panáku whiskey na nespavost zamedituju. Snad usnu.

Podařilo se. Hurá. A takhle chci jít po tý mý cestě krok za krokem. K ideálům, k úspěchům, k naději. K neúspěchům, co můžou být začátkem toho, co doopravdy těší naše srdce (jako u Johna), k prohrám, které budou posuzovány, odsuzovány, zesměšňovány. K výhrám, kterým se v Česku stane totéž. Anebo se třeba i to změní k lepšímu. A náš malej závistivej stát (ano, opět mluvím ze svých vidláckých sedmadvacetiletých zkušeností) se stane trochu idealističtejší. Inspirujeme se tím, co je na Americe tak krásný. Podporou všech, co mají sny. Věřím, že to tak jednou bude.