Pokud chcete v Divadle na Vinohradech najít Igora Bareše, hledejte zastrčenou šatnu daleko od všech kolegů. Na stolek před zrcadlem si známý herec odložil svou zánovní aktovku a vedle vystavil tlačítkový telefon, kterému dělá společnost hustě popsaný diář v ohmataných deskách. Milovník doby dávno minulé, jak sám se zalíbením říká, mi podává vizitku se svou e-mailovou adresou, protože si ji z hlavy nepamatuje. Ačkoli mu režiséři rádi svěřují role sebejistých charismatických hrdinů, v zastrčené šatně vinohradského divadla dnes nesedí filmový padouch, ale Igor Bareš v trudnomyslné náladě.
Řidičák nemám. Dobrovolně jsem ho odevzdal, abych dostal modrou knížku.
Když jsme si telefonovali, byl jste právě v autobuse. Říkala jsem si: Takový slavný herec, a jezdí hromadnou dopravou... A vy nemáte řidičský průkaz!
Nemám. Dobrovolně jsem ho odevzdal, abych dostal modrou knížku. Když jsme točili film Výlet s Alicí Nellis, který se odehrává celý v autě, tak jsem požádal, aby mi ho vrátili. Oni mi ale řekli, že ne, že už je to moc dlouho, že budu muset znovu podstoupit řidičské zkoušky. Tak jsem se naučil pohybovat převážně vlakem. Když někdo něco potřebuje, tak mě tam odveze. Nebo mě dopraví manželka. Ale když jezdím autobusem, kam jste mi patrně volala, vracím se domů v jedenáct večer. Děti už spí, do školy odcházejí v půl osmé ráno – a to zase spím já. To není moc hygienické. Proto se mi do hlavy čím dál častěji derou myšlenky, že by se něco mělo změnit.
