Středa 29. června 2022, svátek má Petr, Pavel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Magazín

Místo, kde litografie slaví. Jak to vypadá symbióza výtvarníka a jeho tiskaře?

Litografie je založena na chemických vlastnostech jemnozrnného vápence, který v místech pokreslených mastnou barvou absorbuje tiskařskou barvu, zatímco nepokreslená místa barvu odpuzují. foto: David Turecký

V Říční 11 tiskne litografie i výtvarník Tomáš Bím. „Je to náš štamgast. Přijede z Dobřichovic, celý den tu sedí a povídá si s námi. Když jedou oba stroje najednou, sedíte v křesílku, tak se tu hezky spí,“ směje se kamenotiskař Matěj Bouda.
  5:00

Když se zastavíte před domem Říční 11 na Malé Straně, všimnete si pamětní desky – žili tu bratři Čapkové. Jednou možná přibude další s upozorněním, že zde sídlí nejstarší kamenotiskařská dílna v Čechách, kde tvořili mnozí významní umělci a jejich tiskaři. A stále tady litografie vznikají – s pomocí Martina a Matěje Boudových a Štěpána Keprty.

Černou a šedou už máme vytištěnou a teď paní Hüttnerová maluje žlutou,“ vysvětluje mi Štěpán Keprta. Dívám se výtvarnici pod ruce, jak speciální černou tuší vybarvuje lampy na Karlově mostě. Pro litografii ji inspirovala vlastní olejomalba, kterou namalovala asi před dvaceti lety. Babička přijede z venkova, jde po Karlově mostě, asi za dětmi a za vnoučaty… Iva Hüttnerová ztvárňuje příběhy, které sama vymýšlí.

V Říční 11 tiskne litografie i výtvarník Tomáš Bím

„Když si myslím, že se mi obrázek v oleji povedl, má hezkou náladu, tak mám chuť udělat jej i jako grafiku. Dnes mám naštěstí kreslení velice snadné. Když jsem dlouho předkloněná, strašně mě bolí záda,“ říká výtvarnice. Kámen, na který maluje, je ukotven v tiskařském stroji a nemělo by se s ním hýbat, jinak hrozí nepřesnost při tisku. Speciální polštáře na podepření sice ulevují rukám, ale jak ulehčit zádům, ještě nikdo nevymyslel. A to má paní Hüttnerová štěstí, protože základní kresbu na kámen malovala doma u psacího stolu. Když kámen není moc velký a malíř nebydlí daleko, pánové tiskaři jej galantně dopraví až k němu domů. „Paní Hüttnerovou máme rádi. Je to naše VIP zákaznice, kameny jí rádi dovezeme,“ doplňuje Štěpán.

„Štěpáne, žlutá by měla být taková mrtvolnější, jak svítí ty plynové lampy. Přidáme žlutou také do kabátku, nebo do sukně? Asi do kabátku, aby se spojil s tělovou barvou rukou. Sukni i kabátek vezmu zítra trochu tou modrou, sukně ztmavne, kabátek zezelená, modrou vezmu i babičku, bude tmavší než dlažba na mostě,“ přemítá výtvarnice.

„Přeborníkem v používání barev je Tomáš Bím. Vycházíme z jeho olejomaleb a každou barvu jedeme zvlášť. Bývá jich deset jedenáct,“ vysvětluje kamenotiskař Matěj Bouda, mezi jehož předky patří i výtvarník Cyril Bouda.

I když se tiskař Štěpán Keprta s malířkou dohadují o barvách, Iva Hüttnerová maluje na kámen jen černě, barvy nanáší až tiskař na válec stroje. Litografie je založena na chemických vlastnostech jemnozrnného vápence, který v místech pokreslených mastnou barvou absorbuje tiskařskou barvu, zatímco nepokreslená místa barvu odpuzují. „Já technické stránce výroby litografie vůbec nerozumím, to je nad moje schopnosti,“ přiznává Iva Hüttnerová. Přesto si ji oblíbila. Líbí se jí stará technika, která vyvolává romantickou vzpomínku na dávné časy stejně jako její obrazy. „Dílnu mi doporučil výtvarník Jiří Slíva, byl to skvělý nápad. Dělám tady tak desetkrát za rok,“ dodává. Říční 11

Dílna v Říční ulici je nejstarší kamenotiskařskou dílnou v Čechách. V Praze dnes fungují pouze dvě litografické komerční dílny, druhá, patřící tiskaři Tomáši Svobodovi, který také působil v Říční, je v Dittrichově ulici.
Když dílna v Říční slavila osmdesátiny, tiskaři se dozvěděli od vnuka jejího zakladatele Františka Tocla, že nebyla založena v roce 1935, ale dříve. Daroval jim kopii koncese „ku provozování živnosti lithografické a kamenotiskařské se stanovištěm v Praze“ s datem 8. června 1911.

„Protože dílna původně sídlila v místě, kde je dnes na Újezdě pošta, je možné, že do Říční se přestěhovala v roce 1935. To musíme ještě vypátrat,“ říká majitel dílny Martin Bouda. A ukazuje mi propagační leták s kolky a známkami, které se tehdy v dílně tiskly: Odborový svaz trhovců, Unie domovníků, Rudý svaz sklářského dělnictva… Až časem se začaly v dílně tisknout i umělecké litografie. Malíř a grafik Alois Pitrmann píše v roce 1943 k šedesátinám zakladatele: „Kdyby umělci byli upřímní, prohlásil by každý autor, kde bychom byli se svým uměním, kdyby nebylo takových Toclů …“

Jak jinak, v jedenapadesátém roce komunisté prosperující dílnu Františku Toclovi zabavili. Naštěstí nic nezničili, jen ukradli ústřední topení. Posléze dílnu ovládlo Dílo, podnik Českého fondu výtvarných umění. V dílně se začaly tisknout různé diplomy a čestná uznání, tvorbu volné grafiky si tady užívali především zasloužilí výtvarníci-straníci.

Vůně terpentýnu

Původní rychlolis z dob Toclových někam zmizel. Dochovala se jen fotografie. Byl to obrovský stroj, který muselo obsluhovat více lidí. Z jedné strany se nanášela barva, ze druhé se vkládal papír. Mohl tu být jenom jeden, protože další by se do místnosti nevešel. Od sedmdesátých let minulého století v dílně stojí dva nátiskové ofsetové stroje značky Zetaconte, které už nikdo nevyrábí, proto se musejí opečovávat.

Když poprvé přišel do dílny Martin Bouda se svým tatínkem Jiřím, byl fascinován. U strojů, které rachotily a jezdily sem a tam, stáli v té době dva „Rumcajsové“, tiskaři Jiří Lípa a Tomáš Svoboda. „Vysadili mě na víko a mohl jsem jezdit,“ vzpomíná dnešní majitel dílny, který vystudoval Střední uměleckou školu Václava Hollara. Když dokončil grafiku na AVU, zůstal na volné noze, ale neodolatelná vůně tiskařských barev a terpentýnu ho zlákala zpět. Situace se částečně opakovala s jeho synem Matějem. Když pak z dílny odešel Jiří Lípa, Matěj oslovil kamaráda Štěpána Keprtu.

Litografie je založena na chemických vlastnostech jemnozrnného vápence, který v...

Rachot strojů fascinuje i výtvarníka Tomáše Bíma. „Je to náš štamgast. Tomáš s námi zůstává obvykle po celou dobu tisku. Přijede z Dobřichovic, celý den tu sedí a povídá si s námi. Prý si připadá jako v lázních. Když jedou oba stroje najednou, sedíte v křesílku, tak se tu hezky spí,“ směje se Matěj Bouda.
Boudovi jsou spjati s litografií i dílnou v Říční po několik generací. Tiskli tady malíři Cyril, jeho syn Jiří s manželkou Janou, vnuk Martin i pravnuk Matěj, i když ten zatím pouze v roli tiskaře. Podařilo se Martinovi tisknout s dědečkem Cyrilem? „Domlouval to táta, ale bohužel k tomu nedošlo, protože zdravotně už na tom nebyl dobře. Matěj na rozdíl ode mne s dědečkem Jiřím tiskl.“ – „Co jste tiskl?“ zajímá mě. „Mašinku. Co jiného?“ Všichni se smějeme, protože Jiří Bouda miloval železnici. Jeho syn Martin Bouda potvrzuje, že tátova láska k železnici vyvrcholila po studiích, kdy nějakou dobu pracoval na nádraží PrahaBubeneč jako signalista.

Nevím, zda se v Říční Cyril Bouda potkával s bratry Čapkovými, kteří zde žili, než se přestěhovali na Vinohrady do nové vily, ale někde se s Karlem potkat museli, protože mu ilustroval Knihu apokryfů či Povídky z jedné a druhé kapsy.

Vynálezce

Bavorský vynálezce litografie Alois Senefelder se narodil v Praze v domě U Tří zlatých korun v Rytířské ulici. Na jeho místě je dnes tržnice, která se právě rekonstruuje. Datum Senefelderova narození, 6. listopadu 1771, připomíná pamětní deska s jeho podobiznou. Jeho matkou totiž byla Češka rozená Volíková. Místo narození asi způsobila pražská štace jeho otce herce v divadle v Kotcích.

Ačkoliv rodiče nechtěli, aby se syn věnoval divadlu, Lojza už v osmnácti letech napsal první divadelní hru a sám také hrál. Mladého Aloise zajímalo, zda by se jeho divadelní kusy, především notové záznamy komických oper, nemohly tisknout rychleji a také levněji, než nabízel do té doby knihtisk, dřevoryt či mědiryt.

Vynálezce litografie Alois Senefelder sice žil v Mnichově, ale narodil se v...

Byl navíc nadaný chemik, fyzik a mechanik, a tak se pouštěl do různých experimentů včetně tlačení sazby do těsta z mouky, vody, uhelného prachu a písku. K přelomovému okamžiku došlo náhodou. Na kamennou desku z jemnozrnného solnhofenského vápence, na němž třel barvy, si v rychlosti poznamenal mastným inkoustem seznam prádla, které posílal pradleně. Inkoust se „vsákl“ do povrchu kamene a po zaleptání kyselinou dusičnou v klovatině „tiskl“. Princip litografie byl objeven. Ještě zbývalo vymyslet tiskařský lis, na jehož konstrukci se sám podílel.

V roce 1818 vydal učebnici kamenotiskařství, v níž vysvětluje jeho podstatu a použití. Již tehdy si uvědomoval, že je nejen dokonalou reprodukční technikou, ale i neobyčejným tvůrčím prostředkem.

Kamenné dědictví

„Odkud vozíte kameny? Z Bavorska?“ Hloupější otázku jsem nemohla položit. Štěpán Keprta mě vede do brusírny, kde jsou desítky kamenů. „Ještě z nich budou moct tisknout naše prapravnoučata. Jsou tady od dob Františka Tocla,“ upozorňuje mě.

Při broušení kamene ubývají jen mikroskopické částečky, jeho opotřebení je tak opravdu malé. „Používáme asi dvacet pětadvacet kamenů, všechny jsou ale vyhovující. Občas někdo zavolá, že našel ve stodole starý kámen po dědečkovi a jestli jej nechceme.“ Největší kámen v dílně měří šestadevadesát krát šestašedesát centimetrů.

V době, kdy byla litografie dominantní reprodukční technikou, se tisklo i na kameny dva krát dva metry. Kámen muselo brousit několik lidí. „Nedovedu si představit, jak tisk probíhal, i když samozřejmě měli jiné stroje,“ poznamenává Štěpán. Matěj teď tiskne s Michalem Singerem, který maluje na druhý největší kámen, váží kolem osmdesáti kilogramů. „Včera jsem tu byl do půlnoci,“ hlásí Matěj. „Michalova litografie je docela náročná na tisk, protože grafika zakrývá celý kamen. Začínali jsme po celé ploše šedou, včera jsme tiskli tmavě a světle hnědou.“

Znovu od začátku

Základní kresbu v černé barvě, třebaže v mysli malíře to hýří všemi barvami, přenese tiskař z kamene na průsvitnou fólii, takzvaný astralon, aby se „nezapomnělo“, jak vypadá, protože z kamene musí zmizet. Iva Hüttnerová na kameni přesto nemalovala světla plynových lamp „naslepo“, protože jí kresbu z fólie Štěpán přenesl ve slabé vrstvě zpátky na kámen.

Když kresba zmizí, zůstane jen mastná „neviditelná“ stopa, která je schopná přijímat barvu. S každou další barvou se začíná znovu. Aby se světla lamp usadila a nerozmazala, nanese na kámen Štěpán bílý prášek, klouzek, potom jej potře arabskou gumou, pryskyřicí rozmíchanou ve vodě. „Občas přetřu kámen i pivem nebo vinným střikem, jejich kyselost lépe odpuzuje mastnotu, která má tendenci se rozpínat. A nanášené barvy pak také lépe drží formu,“ poznamenává Matěj.

Po řádném odpočinku, obvykle do druhého dne, se odstraní astralon, vymyje se terpentýnem černá barva a zůstanou pouze mastné skvrny světel lamp. To už je připravený válec s dostatečně mdlou žlutou barvou, který navalí barvu na kámen a ta se uchytí pouze na mastných skvrnách. Z kamene se kresba přetiskne nejprve na válec potažený ofsetovou gumou a z té pak na papír. Teď už jde jen o to, udržet barvu na všech tiscích stejně mdlou či intenzivní, což stoprocentně není možné. Když se dříve tisklo přímo z kamene, oproti kresbě na kameni byl grafický list zrcadlově převrácený.

Na válec tiskařského stroje lze ale také nanášet více barev najednou. Jde o techniku iris, která se používá pro vícebarevnou plochu s plynulým přechodem. Využívá se také soutisku barev, kdy například z modré a žluté vznikne zelená.
„Přeborníkem v používání barev je Tomáš Bím. Vycházíme z jeho olejomaleb, a proto každou barvu jedeme zvlášť. Bývá jich deset jedenáct. Když mu bude v pozadí na obraze vlát podprsenka v tyrkysové barvě, tak tyrkysovou barvu musíme jet jako dvanáctou,“ směje se Matěj.

V tiskařské dílně

Obvykle se tiskne padesát nebo sto kusů. Když sto, tak tiskař jich jede sto dvacet. Prvních dvacet grafik bývají autorské tisky. Většinou na nich není nic technicky špatně, ale liší se od zbytku nákladu třeba intenzitou barvy, odstínem, drobnými nepřesnostmi.

S kamenem, jak už jsem řekla, by se nemělo kvůli přesnosti tisku hýbat. „Tiskl jsem s Michalem Škapou, který začínal jako graffiti umělec, stejného efektu chtěl dosáhnout i při malování na kámen. Tak jsme kámen nakonec postavili. Cokoliv si vymyslíte, my uděláme,“ ujišťuje Matěj. „Samozřejmě že v tu chvíli znovu kámen upevnit do vodorovné polohy na setinu milimetru snadné není. Ale jde to.“

Provdaná nevěstka

Na parapetu leží oznámení o rozloučení s Jiřím Šalamounem. „Vloni tady ještě tiskl poslední kámen, grafiku Tři sny, která v kategorii Litografie vyhrála Grafiku roku 2021,“ říká Matěj. V Říční se scházela vždycky dobrá společnost. Bohužel mnozí z ní už „tisknou“ někde jinde, namátkou Adolf Born, Kamil Lhoták, Radek Pilař, Jiří Bouda, Vladimír Suchánek či Jiří Načeradský.
Malíři tu nejenom tiskli, ale také se družili. Kdo šel kolem, zastavil se. Zvláště sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století vybízela k produkci vlastní zábavy. Nejprve vzniklo hudební těleso Grafičanka, poté divadelní společnost vystupující pod názvem Lithografičanka nebo také Graphotalia.

Kolik pamětníků, tolik verzí o jejich vzniku a produkci. Mnozí výtvarníci vynikali v obou sdruženích, ostatně často obě uskupení vystupovala společně. Hrálo se při vernisážích či narozeninách. Autorem divadelních kusů, kterých je asi dvacet, je tiskař Tomáš Svoboda, kterému k jeho padesátinám nadělili jako dárek pantofle z „pozůstalosti“ Aloise Senefeldera. Má je zarámované.
Mezi nejúspěšnější Svobodovy hry patří Mamutí ozero, Provdaná nevěstka či Noc plná vášní aneb Strejček Škrhola. Historik umění profesor František Dvořák, „české kultury hořák“, Graphotalii charakterizoval jako „přátelskou divadelní společnost výtvarných umělců pracujících s grafickými technikami a také jejich tiskařů u grafických listů“. Začátkem devadesátých let byla založena tradice litografických Bierfestů. Na zdraví si umělci připíjejí dodnes.

Nadané děti mají společné rysy. Rodiče to někdy nepoznají, říká expert Mensy

Premium Pouhá dvě promile populace – tedy jenom jeden člověk z pěti set – má IQ vyšší než 150. Zhruba každý padesátý má přes...

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Ekonomie hlouposti: počet hlupáků „v oběhu“ je vyšší, než si myslíte

Premium Hloupí lidé patří ekonomicky k nejnebezpečnějším. Za hloupé je třeba považovat ty, kteří škodí druhým i sobě samým. V...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat