Překladatelé o sobě obvykle nemluví moc rádi, jsou to lidé zvyklí na soustředěnou dřinu u pracovního stolu a raději za sebe nechávají promlouvat své texty, ale u příležitosti svých 80. narozenin udělal Martin Hilský laskavou výjimku.
Povídali jsme si u Hilských doma na pražských Hradčanech, obklopeni anglickojazyčnými knihami (pan profesor jako vždy v elegantní černé) a skrze okna pozorovali zahradu probouzející se do jara. Právě v ní rozkvetla meruňka, kterou sázel ještě jeho otec, architekt Václav Hilský, a pod ní si soustředěně hrála jeho nejmladší, dvouletá vnučka. Myslím, že to nepřeženu, když napíšu, že takhle vypadá spokojený život.
Lidovky.cz: Pojďme skočit hluboko do minulosti. V tomhle domě jste se narodil?
To ne, narodil jsem se v porodnici na Vinohradech 8. dubna 1943 – dokonce vím, že to bylo v půl desáté večer. Rodiče tehdy bydleli v Bachmačské naproti dnešní poště a v pětačtyřicátém roce se přestěhovali sem do Tychonovy. Na ten starý byt vzpomínky nemám, strávil jsem tam jen dva roky života, ale občas přemýšlím o tom, že to na mě nějaký vliv mít muselo. Jsem válečné dítě, nějak jsem tu tísnivou atmosféru vnímat musel, možná už v prenatálním věku, kdoví.
Navíc to tam bylo docela dramatické, můj otec byl s kolegou architektem Rudolfem Jasenským v protifašistickém odboji – a gestapo je dost vyzobávalo. Na sklonku války, v březnu 1945, u nás zazvonil zvonek a za dveřmi dva vysocí důstojníci gestapa. Tátovi okamžitě nasadili pouta a teprve pak se začali ptát. Když zjistili, že je Václav Hilský, nikoli Rudolf Jasenský, pro kterého šli, nechali ho být.
Lidovky.cz: Vy jste u toho pravděpodobně byl.
Právě, asi jsem se tam někde batolil. Pana Jasenského bohužel později zatkli a poslali do Terezína. Otec tam okamžitě v květnu 1945 odjel, aby ho našel. To, co mi o té cestě líčil, bylo něco děsivého, nepopsatelného. O tom ani nebudu mluvit... Představte si, že pana Jasenského zastřelili den před tím, než do Terezína vjela Rudá armáda. Němci se na poslední chvíli zbavovali velké části vězňů. Pro otce to byla rána, byli blízcí přátelé, spolupracovníci. To jsou věci nepřenosné. Když o tom slyšíte a čtete, je to něco jiného, než když to vidíte na vlastní oči.
Jako mladý anglista jsem četl moderní americkou literaturu, měl jsem o New Yorku jakousi představu, ale přiznávám, že když jsem vystoupil z metra na Manhattanu, byl to úder na solar.
