- 28. ledna 2022 12:00
Martina Preissová | foto: Tomáš Krist, MAFRA
Celý článek jen pro členy
Chcete číst prémiové texty bez omezení?
Sešly jsme se v kavárně Nové scény Národního divadla, kde hraje už více než dvacet let. Přesto ve své knížce popisuje, že jsou lidé občas překvapení, když zjistí, jakou má profesi. Jednou ji třeba poblíž divadla zastavili vysokoškolští studenti, kteří chtěli slyšet názor na divadlo od někoho „z ulice“ a zaskočilo je, když se dozvěděli, že mluví s profesionální herečkou.
Pumpař nedaleko jejího rodného Znojma ji sice poznal, ale zaradoval se, že je toho dne už druhou známou osobností, která u něj tankuje – po Robertu Rosenbergovi. Tyto a další příběhy líčí herečka v knížce s humorem a nadhledem, je znát, že si dokáže zachovat od práce a popularity odstup. Známé osobnosti, s nimiž se potkává při hraní, ve svých povídkách nikdy nepojmenovává, aby nenarušila soukromí kolegů. Občas prý jen něco málo prozradí svým čtenářům, kteří jsou zvědaví, kdo je kdo.
V knize vypráví i o svém dětství na moravské vesnici a lidech, kteří pro ni v životě mnoho znamenali – například o dědečku-malířovi a babičce, která ji naučila pozorovat svět z okna jeho ateliéru. A také samozřejmě o svém manželovi Martinovi a jejich dětech.
Co vás přivedlo k napsání knížky Jak jsem nebyla na Lvech?
Myslím, že jsem rozený vypravěč příběhů, a když jsem je vyprávěla kamarádkám a kolegyním, různě mě ponoukaly, abych je sepsala. Mě by to nikdy nenapadlo, až jsem si pak v jednu chvíli řekla: Čas na to mám, proč se do toho nepustit? A tak jsem si i v rámci nějaké duševní hygieny sedla k počítači a začala psát. Potřebovala jsem otevřít nějakou říčku, která ve mně probublávala, tu jsem pustila a ona vytekla. Nijak nad psaním nebádám, neškolím se, ale věřím tomu, že jazyk, kterým píšu, je nějakým způsobem ojedinělý a zároveň srozumitelný, a nechávám ho volně plynout.
Připojte se ještě dnes a získejte: