'Mateřské státnice' v praxi: Má slipy. Konečně!

Už dlouho jsem totiž nezažila pocit takového zadostiučinění a euforie jako když si Kryštof sám řekl, že chce na záchod! Myslím, že máloco v životě mě stálo tolik sebezapření a silné vůle. Kryštof si totiž opravdu neřekl sám od sebe. Na (rok) nabízený nočník nijak nereagoval. Vykašlala jsem se na všechny rady typu, že to přece přijde "samo od sebe". Myslím, že v tom případě bych totiž synkovi kupovala megapleny ještě v první třídě. Navíc v létě jsem byla na pár dní v Londýně a zjistila jsem, že opravdu nic přirozeně v praxi nepřichází: i čtyřleté děti se tam vozily běžně na kočárku, měly pleny, dudlíky a často k tomu přikusovaly hamburgera. Jde vidět, že se tam záležitosti kolem dětí "nehrotí" tak jako v Česku. Je to dobře nebo špatně?

Kryštofovi a jeho odnaučovací kúře jsem obětovala tři týdny čistého času. Odjela jsem s ním na chatu, vše mu vysvětlila a pak jsem mu prostě plíny vzala. A nastalo jedno z nejhorších mateřských období, kdy jsem opravdu potrénovala nervy. Kryštof samozřejmě nechápal nebo spíš dělal, že nechápe. A několikrát denně jsem mu proto měnila počůrané oblečení. Vlastně jsem pořád jen prala, věšela prádlo a ptala se ho asi stokrát za den, zda nechce na nočníček (trochu jsem už o jiné věci opravdu "ztrácela zájem"). Kryštof se navíc dál vesele počurával na nejnevhodnějších místech: na výletě, v půjčeném kočárku, v restauraci, v bance, u doktora… Po třech týdnech pochopil. Částečně. Vítězoslavně mi sděloval: "už tůrám, mámo" a mezi nohama měl mokrý flek. Po měsíci mi konečně řekl, že chce na nočník. A ten pocit, no nádhera! Bylo to lepší osobní vítězství než třeba ukončení školy a státnice! Myslím, že každá matka, která se s tím prala tak jako já, to pochopí.

A pro ty ostatní jako je paní Ludmila, mám zprávu: Bohužel, je to tak, že děti papají, čůrají, kakají, křičí, zlobí a vůbec dělají spoustu věcí, které "lidstvo zná odedávna". Přesto je to pro rodiče v danou chvíli to nejdůležitější na světě (přirozeně)! Neznamená to rozhodně, že jsem ztratila zájem o okolí a že bych si to nějak užívala. Výměna plenek mi nedělala o nic větší radost než mému manželovi. A vlastně mě dost štve, že někdo takto soudí maminky, které nezná (nedělá to jen Ludmila). Uvědomila jsem si, že na mateřské jsem začala nesnášet intelektuální snoby a jejich představy. Jediné, co mě uklidňuje, že každý chytrák měl jednou maminku, která mu utírala zadeček a zabývala se tím, kdy začne už chodit na nočníček…

Jsem ráda, že ten můj to dokázal a teď říká všem pyšně na potkání: "Mám hipy (slipy)!"

PS: Pleny chápu jako poslední důležitou mateřskou zkoušku, jako takový definitivní konec miminkovského období. Říkám si, že teď už můžu jít do práce. A nakonec to tak i vyšlo, Kryštůfkovi budou dva roky a tři měsíce v den mého návratu do zaměstnání.