S Miloněm Čepelkou, „jednou z našich nejlepších divadelních hereček“, jsme se sešli v útrobách Žižkovského divadla Járy Cimrmana. Chumelilo, vítr vál ulicemi, chodníky klouzaly, „psa by nevyhnal, ale my jsme se vyhnali, viďte?“, pravil muž mnoha talentů a zálib na přivítanou. Záhy jsme zjistili, že jsme vlastně „tak trochu příbuzní“, protože jako student chodil zpívat do pěveckého sboru mého táty.
Že je jedním z otců zakladatelů cimrmanovského mýtu, se všeobecně ví, ale je spousta věcí, které o něm známé nejsou – třeba že ho přitahují temné stránky života. O titulcích jeho děl (například Příliš mnoho pohřbů, A jestli neumřel, Nebožtík na rynku...) řekl jeho kamarád Zdeněk Svěrák, že je to „funerální turistika“. A věřili byste, že jemný nenápadný muž píše tak děsivé horory, že se pak bojíte i smetáku za dveřmi?
Po pravdě, básník, prozaik, textař, herec, zpěvák, moderátor, ctitel dechovky a cimrmanolog Čepelka toho svého zneuznaného synka Járu šíří svých aktivit trošičku připomíná. Jen jsem si jistá, že tak skromný a milý legendární Cimrman určitě nebyl.
Lidovky.cz: Osmadvacátého října jste dostal od pana prezidenta státní vyznamenání. To je jistě vážná chvíle. Bylo ale na Hradě pro vás, který pro to máte vypěstovaný cit, taky něco směšného, absurdního, dada?
Abych pravdu řekl, já tam nic absurdního ani dadaistického nehledal, takže jsem tam ani nic takového nenašel. Měl jsem trošku trému, protože jsem to opravdu nečekal, ani v nejmenším. A nejdřív jsem si musel sám v sobě nějak vyřešit, jestli se cítím být dost dobře vybrán. Jestli si to zasloužím a zač vlastně. No tak pak jsem to přijal. (směje se)
Měl jsem z toho radost a setkal jsem se tam s řadou dobrých lidí, třeba s Jiřím Grygarem, se kterým se znám, nebo s Milanem Uhdem, s Viktorem Preissem. A taky jsem tam poznal toho, který mi byl neustále doporučován, že se s ním seznámit musím, s panem Miloslavem Nevrlým (zoologem, publicistou, světoběžníkem), kterému bylo zrovna den nato 90 let. A tak jsme se tam společně radovali.
Lidovky.cz: Co člověku běží hlavou, když čeká, než ho prezident ometáluje?
Že je to všechno pěkná čest pro mě, ale nebyl jsem si zcela jist, jak se cítit v tak vysoké společnosti. Nejsem na to zvyklý, pohybovat se v těchto kruzích – a v takovém prostředí, protože už to je něco navíc oproti běžnému životu.
