Vítá nás u vrátek vily v pražské Bubenči, v patách mu jde pes. V útulném interiéru s dřevěným obležením a fotografiemi tří dcer z dětských let rozvěšenými na zdech je zvířat ještě mnohem více. „Máme ještě dva kocoury, rybičky, vodní želvu, králíka… Támhle je žako,“ ukazuje na velikého šedého papouška s červeným ocasem, uvelebeného v otevřené kleci. Během našeho povídání u čaje se papoušek v jednu chvíli rozlétne dolů po schodech a Miroslav Hanuš ho odchází chytit.
„Musím si vzít papouškovou košili,“ vysvětluje, proč se na to obléká. „On má totiž hrozné drápy!“ Následně posadí opeřence na bidlo nad schody. Pak vypráví, že v tomhle domě žije od dob, kdy ho společně s tatínkem ještě jako středoškolák postavil. Maminka dodnes bydlí ve druhé polovině domu, dvě ze tří dcer se už odstěhovaly, zůstala jen nejmladší, studentka Jindřiška. Jak se ale brzy dozvíme, u Hanušových se z domu nikdy tak úplně neodchází…
Jak jste se dostali k tomu, že máte tolik zvířat?
Dcery chtěly, žena chtěla, já byl také s rodiči zvyklý na psa… První kočku přinesla moje žena manželka Jana od svého porodníka. Ten měl takovou veselou podmínku, že ji odrodí, ale musí odebrat jedno kotě. Pak se o nás rozneslo mezi spolužáky mých dcer, že jsme rodiče, kteří přijmou každé zvíře, tak jsme získali dva nalezené kocoury, stejně tak želvu nádhernou, kterou někdo vypustil do rybníka, jak se to u nás bohužel dělá. Papouška jsem dostal k padesátým narozeninám, prostě jsem přišel a byl tady.
Rybičky jsem měl už jako kluk. A náš pes je také nalezenec. Jeli jsme pro Jindřišku na kurz stepu a jedna maminka tam nabízela štěňata. Když jela pro své dítě, seděla v lese uprostřed silnice dvě opuštěná vyhozená štěňata. Neměla srdce je tam nechat a Jelly pak skončila u nás. Dřív jsme měli také nalezeného ochočeného potkana z Národního divadla – dcery tam chodily na baletní přípravku, tak ho tam našly, asi ho tam někdo ztratil. Vydržel asi šest let. Byl skvělý.
