Moc hormonů aneb jak nás děti změní

Když jsem se dívala na svého sedmiměsíčního synka, ty události pro mě dostaly naprosto reálnou, plastickou, zdrcující podobu. Jak může někdo ubližovat tak malým dětem? Těm nádherným, bezbranným, důvěřivým a dospělými nezkaženým tvorům? Nejde samozřejmě jen o tenhle případ, ale o stovky a tisíce dalších, které se dějí po celém světě. Nikdy jsem nad podobnými tématy nepřemýšlela tolik jako teď. A to mě přivedlo na myšlenku, jak mne vlastně mateřství změnilo, jak obecně mateřství mění ženy.

Vždycky jsem s nadsázkou slýchala, že těhotné rozpláče i reklama na prací prášek. A vždycky jsem si říkala, kdo tohle vymyslel. Já jsem si nijak přecitlivělá nepřišla. Rozplakalo mě máloco, natož pak reklamy. Ani po narození syna jsem žádnou velkou změnu nepozorovala. "Ty jsi snad jediná matka, která se se mnou dokáže bavit i o něčem jiném než o dětech," řekla mi jednou kamarádka. To už jsem zbystřila, zda snad nejsem nějaká "divná". Nepatřím totiž mezi ty, které se rozplývají nad dítětem v každé větě. Děti dokonce nejsou mým jediným a hlavním smyslem života. Na první pohled jsem stejná jako před dítětem. Tápala jsem, v čem ta změna proběhla.

Uvědomila jsem si to teprve nedávno. Tou změnou je strach. Strach o dítě. Emoce, kterou jsem nikdy předtím nepoznala, je tak neskutečně silná, že předčí všechny ostatní vjemy a myšlenky. Jeden příklad za všechny: cestování. Mám jet se synkem za dva měsíce do zahraničí a už teď se mi v noci zdá, jak mi ho tam třeba někdo ukradne, jak mu někdo ublíží a hlavou se mi honí další hrůzostrašné scénáře… Ve volných chvílích proto přemýšlím, jak ho nejlíp zabezpečit, jak ho upoutám zámkem ke kočárku, jak mu dám na krk známku jako psovi, kdyby se náhodou ztratil a vymýšlím další prapodivné scénáře. Nikdy jsem přitom nebyla přecitlivělá ani úzkostlivá, nikdy jsem se přehnaně nesledovala, nikdy jsem nelítala k doktorovi s malichernostmi a razím heslo, že čím víc se člověk v problému "hrabe", tím větších rozměrů narůstá. Stejně jsem prožívala i těhotenství.

Tenhle přístup k životu se ale s mateřstvím odporoučel. S narozením syna jsem se v mnoha směrech změnila v neurotičku. Po příchodu z porodnice to začalo kontrolou synkova dechu desetkrát za noc a peskováním mých kamarádek, které se ke drobečkovi hrnuly, aniž by si umyly ruce. Teď to pokračuje myšlenkami na to, jak syna zabezpečit přede všemi potenciálním devianty a zloději dětí a představami, co všechno se může stát, když se od něj doma vzdálím (rozhoupe svou bezpečnostní židličku, upadne s ní vedle zásuvky a strčí do ní prsty, rozbije se mu postýlka a on upadne na zem a rozsekne si hlavu atd…). Nemluvě o tom, že nemůžu číst zprávy, kde někdo ubližoval dětem, nemůžu se dívat na filmy, kde trpí děti. Z toho všeho se mi dělá špatně a jsem schopná kvůli tomu brečet. Opravdu může mateřství člověka tolik změnit? A kde je ta správná míra? Jak se přestat bát?

Uklidnila mě moje máma. Prý to za pár let zmizí. A když to nezmizí, tak to poleví s dalším dítětem. To trefně vystihuje toto rčení o dudlíku: Když spadne dudlík na zem u prvního dítěte, matka ho zvedne, vyvaří a poté mu ho dá zpět. Když spadne u druhého dítěte, matka ho zvedne, sama olízne a dá mu ho zpět. Když spadne dudlík na zem jejímu třetímu potomkovi, matka ho zvedne a dá mu ho zpět, aniž by s ním cokoliv dělala.

Zatímco má maminka chápe mne, já chápu ji. Teprve teď. Už vím, proč mi neustále volala v dospívání v noci na večírky a zjišťovala, zda jsem v pořádku. A když jsem se pak vracela domů, proč nespala strachy a čekala na mne. Tehdy jsem se před ostatními puberťáky styděla. Teď jí rozumím. A co víc, mám pocit, že dost možná budu stejná. Chudák Kryštof se má na co těšit. Ale doufám, že mě jednou taky pochopí.