Jedním z jeho nejvtipnějších argumentů je, že britské mužské nohy se dodávají jen ve dvou provedeních. Jako tlusté chlupůprosté bílé sádelnaté válečky připomínající bílé klobásky, u nichž je těžké odolat pokušení do nich píchnout vidličkou, aby se vyřinul horký tuk. A jako křivé vyhublé tyčky, pokryté srstí ovcí stižených nadměrnou kučeravostí. Podle něj zkrátka dřívější pravidla módy dobře věděla, proč byly kraťasy vyhrazeny pouze chlapcům do prvních náznaků mutace a pak už mužské nohy nespatřily sluneční svit.
Absolutně kaftanové léto. Volný a pohodlný hábit slaví comeback |
Dunnova přísnost se vztahuje pouze na vlastní národ, naopak třeba Italové jsou podle něj typicky kraťasový lid, když se tamní populace může chlubit lýtky jako z Michelangelových soch.
S tím by si Čekstajl dovolil polemizovat, ovšem kraťasové dilema je rozhodně to, co řada mužů v těchto horkých letních dnech řeší (nebo by řešit měla).
Patří tedy kalhoty lehce nad kolena (nebo tak nějak) k výbavě pravého džentlmena? Odpověď módních puristů by byla jednoduché „ne“. Pokud nemíří na golf, tenis, případně jachtu (i když i na lodi jsou kalhoty lepší ohrnuté).
Móda se ale diktátu tradicionalistů naštěstí nepodřizuje. I vlivný americký fashion bloger Brian Sacawa, který patří do ranku těch, kdo razí teorii, že muž je mužem jen v obleku, připouští, že léto se bez kraťasů přežít nedá. Musí být podle něj vkusné, podle vizuální kvality nohou patřičně dlouhé, ale rozhodně jsou přípustné. Dokonce vznikají varianty celých obleků, či dokonce smokingů s kraťasy – i když Čekstajl přiznává, že čeho je moc, toho je příliš.
Do práce nikdy
Základem je umět rozlišit, kam se v nich hodí jít a kam ne. Primárně nemají co dělat v práci (o divadlech a společenských událostech obecně nemluvě). Ale jsou uvolněnější zaměstnání (autor těchto řádků přiznává, že toto sám sebou propagované pravidlo při psaní tohoto sloupku porušuje), kde to faux pas není. A okruh těchto zaměstnání se očividně rozšiřuje: nedávno pobíhal pán v krátkých kalhotách i poministerstvu financí – asi „casual friday“. Ovšem to znamená, že by měly být při ruce „dlouhasy“ pro případ nenadálé pracovní schůzky (autor slibuje, že už nikdy nepůjde na rozhovor s jedním z nejbohatších českých podnikatelů v maskáčových kraťasech a žabkách).
Zkrátka to chce trochu citu. A to v kraťasové oblasti platí i pro dámy, které občas – alespoň podle odborného pozorování ulic – zapomínají, že kraťasy jsou sice v některých směrech bezpečnější než krátké sukně, ale stehna odhalují stejně. A někdy to nebývá libý pohled.
