Všechno jsem věděla. V sedmi letech jsem věděla, proč tatínek nevstoupil do komunistické strany, věděla jsem, že jsou sousedi opatrní na to, co říkají. Když mi bylo deset a přijel na stranickou návštěvu Leonid Brežněv, všichni se s ním přátelsky objímali. Já se zeptala: a nelžou oni? A hned jsem ten rozhlas po drátě, který všem našroubovali do domácností, vypnula. Tohle všechno ve mně zůstalo.
Nemohla jsem tady žít. Když jsem se vrátila z emigrace, hodně lidí se mě ptalo: co ti tady chybělo, že jsi odešla? Všechno mi chybělo! Nejvíce svoboda, která je pro mě zásadní. Především jde o vnitřní svobodu. Emigrovala jsem ale i z osobních důvodů. Zamilovala jsem se, vdala a můj muž coby slovenský exemigrant a australský občan do Čech nesměl. A já byla připravená s ním jít i na konec světa, což jsem nakonec udělala. Z ženského hlediska to byla jasná motivace.
V Paříži jsem otěhotněla. Nejprve jsme nějakou dobu žili v Paříži, kde jsem byla v angažmá a kde jsem přivedla na svět svou dceru Maiu. To byl zásadní zlom v mém životě. Vše jsem musela ukončit a začít něco nového. Neváhala jsem ani minutu.
Těhotenství jsem tajila. Věděla jsem, že to nikdo nesmí vědět, ani mí rodiče, kteří by mě přesvědčili, abych se vrátila, a pak by mě komunisti i s tím děckem zavřeli. O to se ale pokusili i v Paříži. Rozbili mi auto, vykradli a spálili nám dům. To byl další důvod, proč jsem se rozhodla pro emigraci.
Byla jsem přesvědčená, že se nikdy nevrátím domů. A že už nikdy neuvidím své rodiče. Deset let to taky tak vypadalo. Věděla jsem, že oni by za mnou nejeli žít, a já to po nich ani nemohla chtít. Byli už starší, měli svůj život a nemohli se vykořenit. To by pro ně byla zkáza. Začátky nebyly lehké. Byla jsem v jiném světě, bez rodičů, bez zázemí, anglicky jsem se učila za pochodu, neměla jsem peníze. Jeden čas jsme žili na podpoře, na týden jsme měli třeba 50 dolarů, což mí známí okomentovali tím, že takovou částku mají na kočku. Ale nezoufali jsme a šli dál. Stále jsme byli plni ideálů a s životem před sebou.
Cítila jsem se podřadně. Austrálie v té době byla v úplně jiná. Co se týče životního standardu, byla napřed, ale umělecky pozadu. Umění nebylo na prvním místě, ale pro mě byl kumšt solí života. Tam to ale bylo podřadné. Tak jsem se i já cítila na čas podřadně.
Sama jsem si vytvořila práci. Ve svých třiatřiceti letech jsem byla plná energie. Vrhla jsem se do spousty věcí, které bych v Čechách nedělala. Začala jsem hrát, překládat a režírovat. A řekla jsem si, že nebudu čekat, až mě někdo osloví, ale že si práci sama vytvořím. Napsala jsem hru Forbidden Fruit (Zakázané ovoce) o Christině Rossetti, básnířce z 19. století, kdy byla tvůrčí činnost žen nepatřičná. Premiéru měla v budově Opery. Věděla jsem, že musím mít nápad, ten nápad zrealizovat, dotáhnout ho do konce a jít do dalšího.
Užila jsem si i slávu. Dostala jsem obrovskou roli v seriálu Neighbours (Sousedé). Na plac jsme létali první třídou, moje plakáty visely v budově Opery, hodně jsem byla obsazovaná v rozhlase. Dělala jsem třeba Věc Makropulos nebo všechny ženské postavy v Havlových hrách. I přesto jsem si stále připadala jako cizinec. Byla jsem ta Dáša Bláhová s tím akcentem. Roli ženy v domácnosti jsem nezvládla. Vždycky jsem chtěla skloubit rodinu a práci.
Roli domácí pipinky jsem odmítala. Respektive jsem to zkusila dva týdny a zjistila, že to nejde. Já ke svému životu potřebuji tvůrčí práci. Částečně i proto ztroskotalo mé manželství. Často jsem pracovně odlétala do Melbourne, a když jsem se jednou vrátila, zjistila jsem, že můj muž má jinou.
Mým druhým partnerem byl Australan. Po pěti letech jsem mu porodila syna Olivera. Nakonec mě i on zradil. V té době jsem v Čechách režírovala svou další hru - o Marině Cvetajevové, a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že má Číňanku. Zase za to mohlo odloučení. Asi deset let jsem se o děti starala sama. V Austrálii jsem byla šťastná i nešťastná. Byla období dobrá i špatná. Celých osmnáct let, která jsem tam strávila, jsem měla pocit, že v této zemi nemám klid a zázemí. I když tam mám hodně míst ráda, vadilo mi, že jsem si nebyla jistá, jestli tam chci zestárnout. Tento pocit mají skoro všichni Češi. Všichni se chtějí vracet, to už je takový emigrantský osud.
Já se vracela postupně. Zpočátku jsem dojížděla kvůli práci, pak jsem si našla českého přítele a zůstala natrvalo. Synovi v té době bylo pět let. Pamatuji si, jak stál na Václavském náměstí a brečel. Nechtěli ho vzít do školy, protože neuměl česky. Dohnal to ale během jednoho měsíce a hned ho vzali do druhé třídy. Dnes je z něj víc Čech než Australan.
Zpátky na české jeviště. Po návratu jsem znovu začala psát, produkovat a režírovat. Osm let hraji a jezdím po Čechách i Slovensku s Intimním divadlem Bláhové Dáši. V televizi jsem dva roky ve Velmi křehkých vztazích, kde mne docela baví má role hubaté divadelní režisérky, a občas točím ve filmu, letos přijde do kin slovenský film Nebo, peklo... zem, kde hraji matku hlavní hrdinky Zuzany Kánocz. A na FAMU jsem před jedenácti lety vypracovala výuku filmového herectví, které učím v angličtině i češtině.
Zajímají mě ženská témata. Hry Monology Vagíny, Tělo, Mrchy aneb řekni mi pravdu o své lásce, Evropa - to jsou všechno příběhy žen. Ale neznamená to, že jsou jen pro ženy, jak si neinformovaní občas myslí - naopak! Hry hledám, překládám a produkuji a přízeň diváků a plné sály mi signalizují, že je o tato témata zájem.
V Austrálii mi zůstala dcera. Vyrostla tam, má australské kořeny, je to její země. Historie se opakuje. Já teď prožívám to samé, co svého času prožívala má matka. Samozřejmě že mi dcera chybí, ale já nechybím jí. Nedávno se vdala a mě nahradila matka jejího manžela. Ta je blízko, zatímco já jsem daleko. Vzdálenost má na vztahy velký vliv. Bohužel.
Minulost je důležitá. Co bych se v tom ale hrabala? Na to nemám čas. Život je krátký. Mě zajímá dnešek. Právě proto, že mám minulost.
