Píše se rok 1922 a vychází básnická skladba mimořádného významu. Je to útlá kniha, jíž je přisuzováno zásadní místo v kultuře 20. století. Dodnes budí pozornost, stále se vydává, překládá, ale také zkoumá a interpretuje. Pustá země není spisem rozsáhlým ani konvenčním. Je vrstevnatá, fragmentární a k plnějšímu pochopení vyžaduje jistou erudici.
Ani čtenářům nenabízí příliš útěchy – po zkušenosti s první světovou válkou je vzdálena romantickým vizím nebo přitakáním naší civilizaci. To však dílu neubírá jeho zásadní místo v kulturních dějinách.
Titul básnické knihy připomíná „obraz vyprahlé pouště jako negace zahrady“ – místa, kde občas zahřmí, avšak deště a vláhy se nedostává. Eliotova dobová „odvaha k zoufalství“ boří dosavadní klišé a běžná očekávání. Je nekompromisní ve svém poselství (či spíše nekonečném cyklickém kroužení), ukazuje nicotu a možná slibuje očistný oheň. Je to moderní a promyšlené psaní, které odráží atmosféru vystřízlivění a přináší v nové formě odkazy přítomnosti i dávné minulosti.
