Sedí tam bezvládně a jejich hroutící se těla se rezignovaně opírají o zeď. Některé z nich mají složenou hlavu na kufru s věcmi, které si stihly z válkou sužované země odnést, a odpočívají, jiné si krátí čas přemýšlením. Všechny čekají. Čekají na lepší zítřky, na své milé, na dokumenty k dočasnému pobytu, čekají, až skončí válka. Jsou to uprchlice z Ukrajiny – hadrové panenky, textilní figuríny, které návštěvníkům výstavy laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého přinášejí pohled na to, jak ruskou invazi vnímají ukrajinští umělci.
Tedy, abych byla přesná, v Česku usazená umělkyně původně z Ukrajiny. Autorkou této instalace je rodačka z Oděsy Olga Krykun, která se letos stala jednou z držitelek ocenění pro talentované umělce do 35 let. V Národní galerii panenky-uprchlice vystavuje společně se sérií obrazů a objekty připomínajícími sledovací drony.
Její výstava nese název Pomněnky. Ne jen kvůli tomu, že na některých vystavovaných obrazech kromě slunečnic, symbolů Ukrajiny, najdeme právě i modré květiny, ale hlavně proto, abychom nezapomněli. Válka je jen pár set kilometrů od našich východních hranic. A s velkou pravděpodobností brzy neskončí.
Reflexe války
„Série Pomněnky je mojí reflexí války a jejího online sledování z pozice ženy,“ vysvětluje Olga Krykun v jedné pražské kavárně, kam jsme se společně vydaly po návštěvě jejího sdíleného letenského ateliéru. Vládl mu kreativní nepořádek a pozornost na sebe poutal jednoduchý, ale sdělením silný transparent. Hlásal, že Rusko je teroristický stát.
Olga Krykun si ho přinesla do ateliéru po nedávné demonstraci proti ruskému ostřelování civilních cílů v ukrajinských městech. „Název Pomněnky je ale spíše symbolický, zvolila jsem ho hned v prvním měsíci, když jsem květiny začala malovat. Lidé na válku budou postupně zapomínat. Na Ukrajině byly v minulosti hladomory a represe, ale společnost na to zapomíná. Umění by mělo tyhle vzpomínky a myšlenky posouvat dál. Uchovává paměť,“ myslí si malířka a vysvětluje mi vznik série, do jejíž tvorby se dala při své umělecké rezidenci v polské Poznani.
Krykun v ukrajinštině znamená křikloun nebo řvoun. Umělkyně nesoucí toto jméno souvislost ráda připomíná. Možná i proto, že svým uměním chce do světa křičet: Válka, která probíhá jen pár set kilometrů odtud, ještě neskončila.
Tam odjela několik týdnů po vypuknutí války. Místo štětce držela po většinu času telefon, kde četla zprávy a o vývoji na Ukrajině informovala na Instagramu. Po čase se pustila do intenzivního malování. Výsledkem jsou silné obrazy květin s výrazně stylizovanými obličeji a hadrové panenky v oblečení, které Olga Krykun vyřadila ze svého šatníku. „Se začátkem války jsem ztratila možnost dělat apolitické umění,“ říká Olga perfektní češtinou. Její ukrajinský původ prozrazuje jen lehký přízvuk.
Z Oděsy do Prahy
Olga Krykun se narodila v Oděse. Malovala už jako malá, proto nastoupila na základní uměleckou školu. „Dlouho jsem z té školy měla trauma,“ říká k prvním studentským letům. Tamní pedagogové ji i její spolužáky trestali za sebemenší odchylku od normy. „I když jsem vždycky věděla, že chci malovat, kvůli vzpomínkám na základní školu se mi to moc nedařilo. Nemohla jsem se uvolnit,“ vysvětluje Olga Krykun a dodává, že k malbě se jí podařilo znovu propracovat až skrze tvorbu objektů a videí, jimž se věnovala během pozdějších studií na střední škole v Praze, na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při studiu intermediální tvorby nebo poté na UMPRUM v Ateliéru supermédií.
Z Oděsy si ale odnesla i svou snadno rozpoznatelnou techniku malby. Říká se jí batika. „Není to batika, kterou známe tady v Česku. Je to malba ideálně na hedvábí, i když já ji dělám na bavlněné plátno, a důležitou roli hrají kontury a barevné překrývání,“ vysvětluje Olga Krykun svůj originální rukopis připomínající akvarel. Použila ho nejen při tvorbě vzpomínaných slunečnic, ale také v dřívější sérii obrazů s názvem E-girl melancholia. Ty umělkyně tvořila jako reflexi ženské sebeprezentace v tiktokovém prostředí. Schopnost vnímat a originálně zpracovat vzájemné prolínání online a offline světa je ostatně jeden z aspektů, který mezinárodní porota na ukrajinské umělkyni vyzdvihla.
Do Prahy se Olga Krykun dostala v šestnácti letech. Z přístavního města ji sem s rodinou zavedly osobní, ale i politické důvody. „Za Janukovyče se začalo vše zhoršovat,“ říká.
Protože umělkyně do té doby studovala na základní umělecké škole, rozhodla se v tomto směru pokračovat i u nás. Nic jiného jí ani nezbylo. Na střední uměleckou školu v Praze, jak mi vysvětluje, se dostala i díky tomu, že výběrové řízení probíhalo pouze na základě talentových zkoušek, nikoli testů znalostí a jazyka. Díky výuce se u nás aklimatizovala a naučila se jazyk, což jí pak umožnilo studovat hned na několika vysokých školách. A to nejen v Česku, ale také ve Švédsku, v Řecku nebo na Tchaj-wanu. Během let si umělkyně vytvořila jedinečný vizuální styl. Vychází i z kýčovité estetiky prodejny suvenýrů, kterou v Oděse vlastnili její rodiče.
„Byl to obchod se suvenýry vyrobenými v Číně a nacházel se v místní tržnici podobné pražské Sapě. Prodávaly se tam ty nejšílenější kousky, které si vůbec umíte představit,“ říká mi k silnému vlivu, který se propsal například i do její diplomové práce. V ní zkoumala nejen svůj vztah k dětství a dospělosti v moderní, technologiemi protkané době, ale také k rodné zemi a Západu.
 |
„Když jsem se přestěhovala do Prahy, byla jsem nadšená. Přece jen jsem přišla z periferního města do hlavního,“ říká Olga Krykun, „byla jsem zkrátka ráda, že jsem tady. To se trochu změnilo po Majdanu v roce 2014, kdy jsem zase mohla být hrdá na svůj původ. Do té doby měli všichni z mého okolí spíše tendenci se stěhovat, protože si nemysleli, že by se na Ukrajině mohlo dít něco dobrého,“ přibližuje mi zlomový okamžik ve vnímání vlastní země, který zpracovala v absolventské práci s názvem Remembering the Old World.
Na Ukrajinu se rok co rok vracela za rodinou a přáteli, loni, po absolvování Ateliéru malby na UMPRUM, měla v plánu se do rodné země vrátit natrvalo. Pak však přišla Cena Jindřicha Chalupeckého a válka, která plán odsunula na neurčito. „Až to půjde, určitě se chci na Ukrajinu vrátit. To je můj plán, i když poslední měsíce mě naučily příliš neplánovat,“ říká umělkyně. „Chci dělat něco užitečného v kultuře a také propojovat českou a ukrajinskou kulturní scénu. Vím, že nebude možné vrátit se na Ukrajinu zcela, proto jsem se usadila i tady v Praze,“ dodává Olga Krykun. Mezi řádky tak připomíná, že člověk by měl v temných časech dělat to, co mu jde nejlépe. V jejím případě je to právě umění.
Jak pomoci
I proto se relativně záhy po ruském vpádu na Ukrajinu připojila k malířce Mashe Kovtun a kolegyním z žižkovského kulturního prostoru INI, kde společně zorganizovaly několik dražeb děl českých a ukrajinských umělců. Výtěžek z prodeje šel na podporu malých neziskových organizací, které působí přímo na Ukrajině.
„Názorová jednota ve společnosti je největší, co jsem kdy zažila. Předtím byl veřejný prostor v mé zemi hodně politizovaný. Teď se ale všechny skupiny, které by byly běžně ideologicky na opačné straně, spojily kolem stejného cíle a společně pracují na tom, aby ho dosáhly,“ říká nejen ke své dobročinné iniciativě.
V ní chce pokračovat i po skončení války. „Chtěla bych na Ukrajině založit kulturní instituci a díky kontaktům, které dnes mám, tamní scénu více propojit se zbytkem Evropy. Teď sice mají ukrajinští umělci pozornost, ale oříšek bude si ji udržet,“ vysvětluje mi svou motivaci. Nenápadně tak upozorňuje na skutečnost, že umění je v jejím pojetí jednou z účinných forem, jak o válce – a nejen o ní – informovat.
I proto umělkyně pracuje zejména s intuicí, emocemi a barvami, univerzálním jazykem promlouvajícím k širokému publiku. „Snažím se dělat umění pro diváky, ne pro odbornou veřejnost,“ líčí Olga Krykun, a naráží tak na to, že umění je z její perspektivy často příliš zahleděné do sebe a spíš než osvětlovat má tendenci věci komplikovat. Její tvorbu tak nedoprovázejí dlouhé teoretické elaboráty vysvětlující význam jednotlivých děl. Důležité naopak je, jak na vás působí a jaké pocity vyvolávají.
To nás vrací na začátek: k instalaci Olgy Krykun ve Veletržním paláci, kde vystavuje společně s Davidem Přílučíkem, Vojtěchem Radakulanem, Martinou Drozd Smutnou a Ezrou Šimek. Umělecké pojetí ukrajinské umělkyně totiž na diváctvo dýchne opravdu silně, za což mohou i nenápadné detaily. Například tablet promítající válečná tiktoková videa vložený do jednoho ze zavazadel textilních panenek nebo dlouhé umělé nehty na rukou válečných uprchlic.
Tablet připomíná, že válka na Ukrajině je vůbec první válkou, kterou můžeme sledovat online, umělé nehty zase snahu příchozích uprchlic žít alespoň naoko normální život. „Skoro všechny ženy na Ukrajině si je udržují a pěstují. Patří to k představě základní upravenosti. I proto se hodně žen po příjezdu ptalo, kde by si tady mohly nechat nehty udělat. Je to pro ně krok k uchování normálního světa a je to také velmi důležité pro jejich důstojnost. Je to totiž jedna z mála věcí, která jim zbyde. Svůj život nemají kvůli válce pod kontrolou, tak se snaží mít pod kontrolou alespoň toto,“ komentuje na závěr Olga Krykun.
Její dílo můžete v Národní galerii vidět až do začátku příštího roku.
