Zkušebna Národního divadla na Anenském náměstí je prázdná. Podkroví se starými dřevěnými rámy a výhledem na střechy pražského Starého Města patří jen režisérovi Janu Fričovi a dramatikovi Ondřeji Novotnému.
Již dva roky oba tvůrci čekají na premiéru své inscenace o otcovství a maskulinitě Otec hlídá dceru. Nejdříve jim premiéru zhatil nepříznivý vývoj epidemické situace, pak zkoušení hry překazilo onemocnění herců a karanténa. V polovině února se ale prkna Nové scény díla těchto dvou nadějných divadelních tvůrců konečně dočkají.
Na co se můžeme v inscenaci Otec hlídá dceru těšit? Je to komedie, je to drama?
JAN FRIČ: Tohle dělení v současném dramatu moc nefunguje. Je to ze života, takže je to legrační i smutné.
ONDŘEJ NOVOTNÝ: Je to hra, jejímž východiskem byla určitá mužská témata a mužské vidění světa. Jenže když se dnes řekne, že je to hra o mužích, tak si leckdo může představit bulvární komedii o tom, jak muži pijí pivo a propadají se do svých depresí.
Takový charakter vaše hra zřejmě nemá.
O. N.: Moje hra je o prožívání světa z perspektivy muže, který hlídá dceru a zároveň je hlídán svou dcerou. Má momenty humorné, groteskní, zábavné, odpozorované z reálných situací, ale zároveň má ambici přesáhnout svou základní grotesknost způsobem až poetickým.
J. F.: Otec hlídá dceru totiž nemá úplně obvyklou formu divadelní hry. Vývoj dramatu probíhal za posledních sto padesát let velmi bouřlivě. Hra je v prvních dvou třetinách epickým vyprávěním. Mým úkolem tedy bylo zorientovat se v textu a spolu s dramaturgem a herci přijít na to, jak text na jevišti prezentovat. Text je rozdělen mezi osm herců, kteří tvoří chór. Z něho se vydělují postavy, herci si role vzájemně vyměňují anebo jednu postavu hraje více lidí. A kladou si otázku, co je to ta zodpovědnost a co je správné. Otec, naše hlavní postava, v hlavě neustále vede dialog sám se sebou, jestli to všechno dělá správně, jestli obstojí před ostatními, před dcerou, v nové životní situaci.
