Pro koho je archetyp hokejisty podsaditý vazoun, který se vyjadřuje drsným sportovním slangem, bude z Patrika Eliáše nejspíš překvapen. Do kavárny vkročí uhlazený pětačtyřicátník s chytrýma očima.
Není to žádná sušenka – pod černým trikem rozeznávám vyrýsované svaly. Kdyby ho ale zalehl takový Václav Varaďa, dobrý kamarád z let juniorské reprezentace, z Patrika by toho asi moc nezbylo.
Pár hostů kavárny se po Patrikovi otočí. Slečna od vedlejšího stolu na něj přátelsky mrká a mává, Eliáš slušně zamává zpátky. Poznámky o slávě ale hned smete ze stolu. „Žena říká, že mám takový specifický ksicht, to bude asi tím,“ odbyde to někdejší hokejová hvězda. Když se později bavíme, pronikám hlouběji do Patrikova světa. Postupně chápu, že hokej je opravdu jen jedna stránka jeho osobnosti.
Sport je nedílnou součástí jeho života – dodnes radí hráčům ve svém mateřském klubu New Jersey Devils a nově též v pražské Slavii. Mezi jeho nejbližší přátele ale patří lidé ze všech sfér života: třeba právník, restauratér či operní pěvec.
„Přišlo to u mě kolem třicítky. Do té doby jsem se soustředil čistě na hokej. Pak jsem potkal manželku (TV moderátorka Petra Eliáš Voláková – pozn. red.), narodily se nám dcery. Zjistil jsem, že sport není to jediné na světě, dokonce ani ne to nejdůležitější,“ říká Eliáš. Vyváženější osobní život z něj nakonec udělal i lepšího sportovce.
Lidovky.cz: V Česku už jste sedmým rokem. Jak se vám tu žije?
Za posledních sedm let se samozřejmě spousta věcí změnila. Byl tu covid, nově válka na Ukrajině, což je relativně nedaleko odtud – oproti New Jersey, kde jsme bydleli do té doby, určitě.
Celkově ale musím říct, že se nám tu moc líbí – kvalita života je tu velmi dobrá, což si Češi podle mě ne vždy uvědomují. My jsme to se ženou hodně trefili lokalitou – bydlíme v Praze 6, kde se nám moc líbí. Máme dvě dcery, které hodně sportují, a v tomhle směru tam mají pestré vyžití.
Na Česku taky oceňujeme bezpečnost – ať se ve světě děje cokoliv, tady nemáme pocit, že by nás to mohlo nějak ohrozit.
Lidovky.cz: Jak jste na tom byli s bezpečností v New Jersey?
Tam se to hodně liší podle čtvrtí. Bydleli jsme v malém městečku, kde to bylo v pořádku, ale pět deset minut jízdy dál už to vypadalo úplně jinak.
To mě na Americe překvapilo asi nejvíc – ty obrovské kontrasty. Na Manhattanu je to úplně stejné. Jdete na Upper East Side a připadáte si jako v ráji. Stačí ale přejít o několik bloků dál a máte problém potkat někoho, kdo má střechu nad hlavou.
V Česku se mi moc líbí – kvalita života je tu velmi dobrá, což si Češi podle mě ne vždy uvědomují.
Lidovky.cz: Poznávají vás tu lidi na ulici? Čistě podle reakcí z téhle kavárny bych řekl, že ano…
Občas se to stává. Žena říká, že mám takový specifický ksicht, to bude asi tím. Je to samozřejmě příjemné, když si někdo vzpomene nebo si přijde pro podpis. Jako nějaká velká hvězda se ale určitě necítím.
Lidovky.cz: Občas se říká, že jste v Česku zůstal ve stínu slavnějších spoluhráčů, jako byli Hašek, Jágr, Ručinský. Vždycky když národní tým slavil velký úspěch, vy jste tam z nějakého důvodu nebyl…
Ano, na olympiádu v Naganu v roce 1998 jsem ještě podle trenérů nebyl připravený, navíc do jejich filozofie zapadali jiní hráči. Když se zase ve Vídni v roce 2005 vyhrálo mistrovství světa, měl jsem žloutenku.
Dostal jsem pozvánku na řadu dalších akcí, ještě od pana trenéra Hlinky, potom od Augusty, ale v tu dobu jsem kolem sebe měl lidi, kteří mi špatně radili a reprezentaci mi nedoporučovali – mé kariéře v Americe prý neměla jak prospět.
Tehdy jsem na ně dal – a to byla asi chyba. Na druhou stranu jsme se před mistrovstvím světa ve Vídni sblížili se ženou, se kterou mám dvě dcery, které jsou to nejcennější, co mám. Takže konec dobrý, všechno dobré.
Lidovky.cz: Nemyslíte, že se z Nagana stal tak trochu mýtus?
