Lidovky.cz: Jak jste se vlastně dostal k umění? Zajímalo vás od dětství?
Na konci střední školy jsem prodělal střelné poranění hlavy. Kvůli nekonečně dlouhé rekonvalescenci jsem byl dlouho mimo společnost. Následkem poranění jsem bohužel přišel o zrak v pravém oku. Tato zkušenost mi úplně změnila nejen vidění, ale i vnímání života. Podobně jako Josefa Ladu i mě tato vada zraku ovlivnila, což se projevuje ve specifickém plochém stylu techniky malby.
Lidovky.cz: Jakou techniku používáte? A jak se odlišuje od toho, co dělají ostatní?
Moje technika olejomalby je výjimečná tím, že nepoužívám klasické štětce. Barvu musím dostat na plátno jinak. Používám k tomu pouze lahvičky různých průměrů. Většinou zavařovačky, ve kterých ředím konzistenci barvy. Ty pak převracím přímo na ležící plátno a posouváním po plátně vzniká barevná stopa. Ještě do mokré barvy sypu skleněnou slídu nebo třpytky. Vzniká tak strukturovaná a gestická malba. Je to taková moje alchymie. Více to připomíná action painting než klasickou malbu. Proces malování prožívám spíš jako běhání patnáctistovky než jako něco, co se dá popsat jako postávání u malířského stojanu.
Nejsem mainstreamový umělec. V české republice není nic, co by se přibližovalo mému přístupu malby a způsobu přemýšlení. Zkrátka není nic „jako“ Porsche. Je jenom Porsche a pak jsou jiné značky. Rozumíte mi, že?
 |
Lidovky.cz: Jak jste na tuto techniku přišel?
V roce 2012. Pamatuji si to přesně. Tehdy jsem měl ještě ateliér v elektrických podnicích v pražské Bubenské. Bylo asi půl druhé ráno a já chystal výstavu do Galerie 35 m2. Abych urychlil přípravu podmalby, plácl jsem namíchanou barvou v zavařovačce přímo na ležící plátno. Naštěstí jí ve skleničce nebylo dostatek, a tak na plátně zůstala jen chaotická gestická skrumáž, takový klikyhák. V tu chvíli mě zachvátila únava a práci v ateliéru jsem nechal na další den. Když jsem se ráno na plátno podíval novýma očima, napadla mě myšlenka, že tohle je nová technika malby, kterou tady nikdo nedělá! Cítil jsem se jako fénix, který vstal ze svého popela. Začalo to jako vtip, ale teď už takhle pracuji skoro deset let.
Lidovky.cz: Jak dlouho zhruba pracujete na jednom obrazu?
Nemyslím, že je potřeba nad tím přemýšlet takhle „fordovsky“. Důležitý je výsledek. Vliv, tedy to, jak dílo na diváka působí. Nejdůležitější v životě jsou příběhy a barvy.
Lidovky.cz: Malujete i na zakázku?
Myslím si, že některé umělce může práce na zakázku inspirovat, ale já k nim nepatřím.
Lidovky.cz: Vnímáte umění jako dobrou investici? Podle čeho by se lidé měli řídit, když chtějí do umění investovat?
Slovo investice má mnoho významů. Přemýšlím nad investicemi každý den. Ptám se, co pro sebe můžu udělat, aby byl můj život lepší, kvalitnější, naplňující, spokojenější... Což souvisí s uměleckým dílem. Je neskutečně obohacující, inspirativní vnímat ve své blízkosti umění, které vyzařuje, které nás nabíjí každé ráno, když se probouzíme. Nebo nás uklidňuje, když uleháme ke spánku. Reprezentuje ve chvílích setkání. Umělecké dílo nám svou přítomností pomáhá každý den. Proto si myslím, že pořízení díla je investicí v první řadě do sebe sama, do svých emocí. I když budete mít doma Rembrandta, ne každý ho dokáže rozeznat. Pro některé lidi to bude pořád jenom obraz.
A teď trocha reality. Tak třeba inflace. Právě teď čtu zahraniční zprávy ohledně největšího prodeje uměleckých děl v Christie’s. Sbírka obrazů prodána za 1,5 miliardy dolarů. Díla impresionistů atakovala 100 milionů dolarů za jednotlivé obrazy. V našich českých zemích nepředstavitelná čísla. Zde je pravděpodobně nikdy neuvidíme. Ale o něčem to vypovídá. A to o tom, jak na Západě přistupují k inflaci. Kdy jindy než teď. Nákup umění dává absolutní smysl. Navíc díla mladých – respektive žijících – autorů nejsou tak nedostupná. Víceméně každý, kdo přemýšlí nad ochranou svých peněz, na dílo žijícího autora dosáhne.
Lidovky.cz: Jak se naučit poznat investici?
Můj tip? Začít chodit více do galerií, do ateliérů, na komentované prohlídky. Vytvořit si vlastní lokální přehled, kdo co nabízí. Založil bych si účet na Instagramu, protože tam se dá najít spousta pokladů, rozhodovat se podle emocí. Tam najdete desetitisícové, až statisícové investice. V případě, že má být vaše investice vysoká, zašel bych do aukčních domů, bavil se s galeristy. Případně bych zašel do „dražší galerie“ a snažil se získat přehled, který autor či dílo mají jakou cenovku.
Lidovky.cz: Vy obrazy od kolegů jako investici kupujete?
Musím říct, že jsem v první řadě umělec, ne sběratel. Mám doma několik svých obrazů, které si taky potřebuji zažít a užít. Navíc svůj byt chápu i jako takový showroom, kde si lidé můžou pořídit, co visí na zdi. V ateliéru jsou obrazy ve víru pracovního prostředí, tak je nemusí klient vždy správně „vidět“. Proto bych souhlasil, že vybírání díla z ateliéru je takové malé „objevování“.
Mám doma ale i díla jiných umělců, zejména spolužáků, se kterými jsem díla měnil ještě za dob studií. Ne všichni se dál věnují umění, proto pro mě mají spíš emocionální hodnotu. Z umělců, kteří jsou aktivní, mám třeba krajinu od nizozemského Roel van der Lindena, který založil sbírku Lípa. Tento obraz mi připomíná rodnou zemi. Téma hor se u mě doma objevuje často, třeba i v abstrakci Tomáše Predky či serigrafii Lívie Mezovské.
Mám také fotografie od Visual Narrative, kteří fotografovali mizející ledovec na severním pólu. Tohle mnou výrazně rezonovalo, protože poslední série, na které pracuji už nejméně dva roky, se zaobírá mizející přírodou. A protože miluji keramiku, mám pár keramických objektů od Ivany Pavlíčkové, která teď působí v Německu. Tam chodím nejčastěji i na výstavy, možná víc než tady v České republice. Pár kreseb mám také od Pavly Malinové a Kateřiny Dobroslavy Drahošové.
Lidovky.cz: Čím vás vaše práce naplňuje. A co vás dokáže inspirovat?
Vzrušení. Myslím to vážně. Malování a umění – to je přece vzrušující. Bušení srdce je na místě. Můj proces je následovný. Před samotným malováním už mám vymyšlené, jak bude celý obraz vypadat. Mám zvolené a namíchané barvy. Předem musím mít naplánováno, kdy kterou vrstvu nasázím. Kvůli aplikaci glitrů a skleněné slídy musím přesně vědět, která vrstva musí být suchá, aby to fungovalo. Mít to vymyšlené, to nic neznamená. Někdy musím dlouho sbírat energii, než se pustím do procesu.
Toto pnutí vnímám velmi křehce. Jen mě lehce něco vyruší... A já pak v procesu nemůžu pokračovat. Je to jako špatný start na závodech. A to je to, co mě baví překonávat. Křehké pnutí, po kterém – pokud ho zvládnu – následuje euforie. Ten pocit, když dokončíte obraz! Důvod, proč chci malovat dál a dál. Je to skvělé. Dlouho se na dílo dívám. Je to chvíle, kdy od produkce přecházím ke vstřebávání. Proto mám ke každému obrazu speciální vztah, mám ho spojený se vzpomínkou.
Série Extinction, poslední, na které pracuji už třetí rok, je inspirovaná změnou klimatu, jejíž následky můžeme vidět na dně mělkých částí oceánů. Korálové útesy vlivem globálního oteplování bělají a mizí. Myslím, že je zodpovědné z pozice umělce na tyto změny poukazovat. Prostřednictvím této série zachycuji detaily, ale i scenérie korálů. Jejich barevnost je impulsem pro vývoj mého kolorismu. Série může vyjadřovat naději pro budoucnost, ale i nostalgii za mizející přírodou. Myšlenkový základ čerpám ze současné filozofie Timothyho Mortona, knížek, jako jsou Dark Ecology nebo All Art is Ecological.
Lidovky.cz: Vystavujete a spolupracujete s jinými umělci. Co vás čeká v dohledné době?
Nejbližší možnost vidět moje dílo bude v rámci předaukční výstavy od 16. do 26. listopadu v galerii Etcetera auctions, kde budu mít jeden starší obraz ze série Domestikace. Pokud máte rádi kočky, přijďte. V galerii Sýpka ve Valašském Meziříčí chystám samostatnou výstavu s názvem Zvrátit Budoucnost. Vernisáž bude 7. prosince a výstava potrvá do 3. února. Na pražské publikum se dostane také začátkem dubna 2023 v galerii NoD ve spolupráci s Ivanou Pavlíčkovou.
Lidovky.cz: Dá se malováním obrazů uživit?
Pokud tohle čtete a ještě žádné umělecké dílo neprotlo váš životní příběh, tak patrně nebudete věřit, že uměním se dá uživit. Upřímně se mi zdá, že ve světě se prodává 95 % mnohem blbějších věcí, než je umění, takže „umčo“ je jasná páka a daně platíme taky.
Je to taková srandička, která je mnohem trvanlivější než jogurt nebo auto. Neztrácí na hodnotě a těší své majitele. Neumím si představit nemít doma umělecké dílo. I když se za sběratele nepokládám, celkem jistě tomuto sportu propadám. Mám v tom až baťovsky jasno. Obraz do každé rodiny!
The Tides V., olej a glitry na plátně, 120 x 160 cm, 2022
Lidovky.cz: Máte mezi českými umělci nějaký vzor?
Ano, vzory jsou potřeba, aby se umělec mohl inspirovat, proměňovat. I já mám tedy rád mnohá díla. Umělce, chcete-li. Když jsem třeba objevil svou techniku, stal se vzorem Zdeněk Sýkora a jeho „žížaly“. Vzorem mi byl i profesor Daniel Balabán, u kterého jsem v Ostravě studoval.
Samozřejmě nesmím zapomenout na Adrienu Šimotovou, která se po celý život snažila vytvářet nové techniky a postupy, a přispívala tím k oživení české výtvarné scény. Františka Kupku, Jiřího George Dokoupila, Federica Diaze a další. Baví mě velké příběhy. Umím si vybrat, i když to třeba nejsou moje vzory.
Ale není dobré se u vzorů příliš zastavovat, aby se umělec mohl vyvíjet. Vidět studenty, kteří malují jako jejich učitelé, je znakem studia. Pak ale dítko musí jít vlastní cestou.
Lidovky.cz: Spolupracoval jste s designéry brýlí značky Aleinikava. Jak taková spolupráce probíhá?
Od značky Nastassia Aleinikava jsem dostal zajímavou nabídku brýlí na míru. Zadáním bylo vytvořit „vernisážové brýle“. Tedy brýle, které bychom normálně nenosili, ale v rámci uměleckého happeningu jo. Tohle zadání pro ně bylo natolik inspirativní, že se rozhodli vytvořit celou kolekci vernisážových brýlí. Prezentovali ji na Designbloku 2021. V expozici jsme se rozhodli vytvořit modelový vernisážový večírek, kde jsem prezentoval obrazy z poslední série ve „vernisážových brýlích“. Získali jsme Cenu Designbloku za šperk.
Lidovky.cz: Kdo jsou vaši klienti?
Odvážní lidé. Jsem jim moc vděčný za podporu, bez níž bych nemohl pokračovat ve své práci. Jsou to klienti, ze kterých se postupně stali kamarádi, ale i naopak. Jsem rád, že mám možnost vědět – ve většině případů –, kdo vlastní moje díla. Jsem na ně dost vysazený, a když vím, kam dílo jde, nevadí mi, když se prodá. Vím, kde je, dokonce je často i sám nainstaluji, takže to vím až na centimetr přesně.
