Po kom je? Všechny podoby dítěte

Navíc zřejmě nejde o příliš pozitivní osobu, neboť ji zdobí permanentně lehce otrávený výraz. Přesně takhle prý vypadal můj syn po narození. Alespoň dle Kryštofova dědečka. "Nic moc," říkala jsem si tenkrát po porodu. Dnes, když si prohlížím fotky svého dítěte (především ty zblízka), kde má naducaný obličejík a lehce naštvaný výraz, musím mu dát za pravdu.

Myslím, že podoba dítěte je něco, co všichni chtě nechtě řeší už od samého počátku. Už když si prohlížíme fotky z ultrazvuku, zkoumáme, po kom má ten nosík nebo ten tvar hlavičky. Když se miminko hezky nastavuje, znamená to, že se rádo fotí po mamince, když si dudlá na ultrazvuku paleček (ano, i to je vidět), tak je to celý tatínek, který prst nedal z pusy do tří let…Miminko nás dokáže i úžasně překvapit, kolikrát je úplně jiné než naše představy. Já jsem si třeba vždy představovala, jak budu mít blonďatého a modrookého chlapečka, takového, který se na mě smál z obalu jedné dětské přesnídávky. Pak se mi narodil kluk s tmavýma očima, s vlasy černými jako uhel a navíc lehce opálený kvůli novorozenecké žloutence. Rodina mého muže (všichni blonďáci) na mého černovláska hleděli s jistými rozpaky. Až dědeček to tenkrát rozsekl slovy: "Je to celá stará Vokurková". Místo chlapečka z reklamy na dětskou výživu jsem k sobě tedy vinula miniaturní uplakanou Vokurkovou.

Od té doby Kryštof vystřídal tolik podob, že jsem získala pocit, že mám doma snad chameleona. Od paní Vokurkové se přesunul k mojí tetě. "Vypadá úplně jako ona, když byla malá," tvrdila s nadšením má maminka. Poté se přehoupl do podob mého bratra. Pak byl podle několika názorů hrozně podobný mému nevlastnímu tátovi. Následovalo dlouhé období "celý tatínek", které s jistými výkyvy trvá dodnes. Navíc každý z rodiny v Kryštofovi hledá své podoby a geny vidí v něm tak trochu sám sebe. S nejlepším objevem přišel jeho pradědeček, který zjistil, že má na obtisku dlaně stejný útvar ve tvaru "M" jako on sám. "Je to mystik," hlesl tento milovník záhad s úžasem, když jsem mu věnovala k Vánocům sádrový obtisk Kryštůfkovy dlaně.

Nevím, jestli je můj chlapec mystik, každopádně je úžasné, kolik podob (stejně jako všechny děti) dokázal už vystřídat. Kolika lidem už jakoby z oka vypadl. Jeho podoba se během osmi měsíců života mění téměř ze dne na den. A je vzrušující to sledovat. Z černovlasé naštvané paní Vokurkové mám teď doma modrookého usměvavého blonďáčka. Prý ale vůbec není podobný mně. Tak třeba se taky dočkám….