Po šestinedělí, kdy byl spánek mým největším (a nesplnitelným) přáním, jsem si prostě zvykla na život se spánkovým deficitem. Tělo je úžasně přizpůsobivé a když jsem myslela, že takhle už to dál opravdu nezvládnu, něco se mi přepnulo v mozku a najednou jsem si uvědomila, že funguji zcela normálně a neploužím se jako mátoha! Přestože vstávám třeba i šestkrát za noc a o nepřerušovaném celonočním spánku si mohu nechat jen zdát… Můj synek se totiž v noci často budí na krmení. Jako většina kojenců. Tuhle informaci jsem sice v těhotenství registrovala od známých a z chytrých knih, nikdy jsem si ale neuvědomila její dopady. Je to přitom věc, na kterou se zpočátku mateřství zvyká nejhůř. A taky pěkná věda.
Už jenom samotné uspávání. V některých příručkách stálo, že by mělo mít dítě režim a spát ve své postýlce. Já jsem ale byla ovlivněná názory o tom, že mám miminko chovat, nosit a rozhodně ho nikam "neodkládat". A navíc jsem tomu svému drobečkovi prostě nemohla odolat.
"Za chvíli budeš jeho otrok," řekla mi jedna známá, když jsem jí vyprávěla, jak synáčka s tatínkem na střídačku nosíme, dokud neusne. Náš chlapeček se naučil usínat v náručí. Uspávání trvalo klidně i několik hodin a čas, kdy definitivně usnul se stále posouval. Když jsme ho navíc po dlouhém uspávání přenesli do postýlky, nastal pláč. Večery jsme tedy trávili doma uspáváním a chlapec měl kolikrát i v půl jedné v noci oči jako baterky.
Když dovršil čtvrtý měsíc svého života, řekla jsem si dost. Načetla jsem pár publikací a začala s odnaučováním a "tradičním" pravidelným režimem. Vykoupat, nakrmit, položit do postýlky. Vždy ve stejný čas a pak bez milosti nechat plakat a chodit se na křiklouna dívat v pravidelných intervalech. Pohladit, ukonejšit, leč za žádnou cenu z postýlky nebrat. Tak zhruba v kostce zněly rady z odborné literatury i od starší generace.
A tak jsem trávila dlouhé večery s hodinkami v ruce, chodila pravidelně utěšovat a kousala se do rtu, abych srdceryvný pláč zvládla a miminko z postýlky nezvedla. Připadala jsem si opravdu hrozně, jako zlá matka…Nikdy v životě jsem v sobě neměla takové pocity, ostatně ještě nikdy v životě nikdo neplakal jen kvůli tomu, že ho já nechci nosit! "Porušit rituál je to nejhorší, co můžete udělat, dítě to jen mate," utěšovala jsem se formulkou z jedné knihy, abych vydržela chlapečka nevzít do náruče.
Teď je to přesně měsíc, co jsem s tímto "drsným" uspáváním začala. A stal se zázrak! Chlapeček usíná v postýlce pravidelně v osm hodin, navíc bez problémů, taky spí déle a přes den je spokojenější! A já mám konečně večery pro sebe. Pro některé jsem určitě matka Herodes. Každopádně jsem ale po dlouhé době vyspalá matka a mám i vyspalé dítě. A to je asi důležitější než být synovou "otrokyní".
