O schůzce vrcholných představitelů NATO se toho logicky napsalo hodně. Už méně pozornosti bylo věnováno takzvanému paralelnímu summitu, nebo - jak to nazvala některá španělská média - summitu na podpatcích.
Jednalo se o doprovodný program prvních dam (respektive gentlemanů, v případě manžela lucemburského premiéra a partnera slovenské prezidentky). Hostitelkou „summitu na podpatcích“ byla španělská královna Letizia a program byl velice pestrý: nejdříve s manželkou amerického prezidenta Jill Bidenovou návštěva Ligy proti rakovině i centra pro ukrajinské uprchlíky, po příjezdu dalších delegací pak následovalo městečko La Granja a exkurze do místní sklárny.
Kulturní částí programu byla známá madridská muzea Prado a Reina Sofía, kde dámy a dva gentlemani zapózovali pro oficiální fotku před Picassovou Guernicou, symbolem míru, který nedávno připomněl ve svém projevu i ukrajinský prezident. V Královském divadle pak účastníci doprovodného programu měli možnost nahlédnout do zákulisí a také sledovat zkoušku Verdiho opery Nabucco. Nechyběla ani ochutnávka nejrůznějších odrůd olivového oleje, spojená s přednáškou o středomořském způsobu stravování.
Všechno určitě velmi zajímavé a těsně spjaté s hostitelskou zemí.
Ve španělských médiích se však rozpoutala podle mého názoru podnětná debata mezi dvěma tábory: zastánci doprovodného programu v něm vidí zviditelnění Španělska, které může být pozitivní pro turistiku, jeho odpůrci naopak zpochybňují smysl konání této akce.
Podle nich se jedná o antifeministický a zastaralý přežitek, který jen zdůrazňuje jasně viditelný rozdíl: muži, kterých byla mezi čelnými představiteli NATO naprostá většina, rozhodují o budoucnosti Evropy a potažmo světa, zatímco jejich partnerky navštěvují místní pamětihodnosti, krásně u toho vypadají a dávají prostor těm, kteří do detailu rozebírají jednotlivé modely a účesy. Kdo má pravdu? A jaká je vlastně situace žen ve Španělsku?
Odpovědět není jednoduché. Od dob diktatury Francisca Franca se toho naštěstí změnilo hodně, ale - jak jsem mohla poznat z vlastní zkušenosti - mnohé věci, které jsou v mnoha evropských zemích samozřejmostí, jsou pro španělské ženy pořád ještě komplikované. Počínaje skloubením rodiny a práce. Mateřská dovolená jsou celkem jen tři měsíce a dítě je bohužel pro hodně žen luxusem, který si nemohou dovolit, pokud nemají stálé místo nebo manžela, který je bude živit.
Mnohem více žen než například v Česku proto zůstává v domácnosti. Jít do práce se jim nevyplatí, protože i péče o dítě je nákladná. Souvisí to i s delší pracovní dobou oproti zbytku Evropy: Španělka, která si vydělá dost peněz na to, aby mohla zaplatit někoho na hlídání dětí, je pak zase přes týden skoro nevidí, a to má pak negativní důsledky na výchovu.
Sama jsem často od ostatních maminek slyšela: „Když jsem se svým dítětem jen o víkendu, tak ho přece nebudu napomínat“. Také jsem měla možnost přesvědčit se o tom, jak mají někteří lidé, muži i ženy, hluboce zakořeněnou představu o modelu rodiny: mnohokrát jsem byla považována za paní na hlídání své vlastní dcery. Nejdříve mě to šokovalo, pak jsem to už brala s úsměvem. Prostě jim nešlo do hlavy, že někdo, kdo je dopoledne na procházce s miminkem v kočárku v tzv. lepší čtvrti a má trochu slovanský přízvuk, může být jeho matka. Stereotypy… Feministky myslím mají pořád ještě hodně práce.
Tendence ve španělské politice je jasná: čím více doleva, tím větší důraz na boj za práva žen, čím více doprava, tím více je feminismus považován za radikální a zbytečnou ideologii. Podle některých je rozdělení na „opravdový“ a „podpatkový“ summit vlastně odrazem jednoho z mnoha stereotypů o úloze a postavení ženy ve společnosti. Budou se takové summity konat i v budoucnu? To ukáže čas.
