Překládala do katalánštiny a španělštiny Bohumila Hrabala, Milana Kunderu nebo Václava Havla a několik let pracovala na překladu Haškova Švejka. Navázala kontakty s českými disidenty a jejich texty pak publikovala ve Španělsku.
V 90. letech začala psát vlastní knihy. Vyjma zpracování životních příběhů výrazných literátů, jako byli Hrabal, Nabokov či Němcová, se v nich věnovala ženským hrdinkám, které čelí složitým osobním situacím i „velkým dějinám“, ať jde o totalitní režim, emigraci, nebo pracovní tábor (Tichá žena, Zimní zahrada, Růže od Stalina, Oblečené k tanci na sněhu). V nejnovějším románu Potmě jsme se viděli lépe, do velké míry autobiografickém, popisuje příběh Mileny, která v 70. letech s rodiči uprchne z Československa, což intenzivně poznamená vztahy v celé jejich rodině, především ten mezi matkou a dcerou.
Lidovky.cz: Co vám vzhledem k vaší osobní zkušenosti s emigrací běží hlavou, když vidíte v médiích záběry ukrajinských uprchlíků?
Vždycky se mi vybaví vzpomínky na to, čím si naše rodina prošla. Soucítím s nimi, ať je to kdokoli, z jakékoli země. S Ukrajinci možná ještě o něco víc, protože jsou nám Čechům přeci jen dost blízcí. Navíc se jedná o oběti ruské invaze, před kterou mí rodiče také utekli, i když to tehdy v Československu nebylo tak strašné jako dnes na Ukrajině. V první půlce 70. let, kdy jsme emigrovali, bylo celkem jasné, že se situace v naší zemi dlouho nezlepší, že na svobodu můžeme zapomenout.
A tak se rodiče rozhodli odejít. Jeli jsme všichni na zájezd do Indie a odtamtud jsme se už nevrátili, odletěli jsme do USA. Pro rodiče to bylo těžké. Bylo jim přes čtyřicet a na takovou fatální změnu si připadali staří, přesto ji udělali. Navíc se starali o mě s bratrem a ze začátku ani neuměli příliš anglicky. Nejhorší byl první rok. Když si pak člověk v cizí zemi zvykne, je to, jako kdyby mu někdo daroval nový život.
