Co se děje v hlavě mladého člověka, který prožívá depresi? A existuje z temného labyrintu mysli cesta ven? O tom vypráví autobiografický animovaný film režiséra Ondřej Moravce, kterého zlákala virtuální realita. Snímek byl nominován na Českého lva v kategorii animovaný film.
Ocitám se uprostřed vesnice Tmání, sleduji, jak zpoza jejích zdí vystupují traumatizující vzpomínky na hádku rodičů, studijní léta, ale i otázka, zda mám vůbec právo pobývat na tomto světě. Procházím se temným lesem, všude nade mnou visí démon, který mě pohlcuje a jemuž se snažím uniknout. Jsem vtažena do příběhu, který prožívám spolu s hlavním hrdinou a mohu jej spoluvytvářet rukama i hlasem. Když třeba na dostizích hlasitě povzbuzuji koně – stejně jak to rád dělával Ondřej.
Lidovky.cz: Přiznám se, že úvodní „sešup“ z ptačí perspektivy na zem do pomyslné vesnice mi byl hodně nepříjemný. Přistihla jsem se, že se přidržuji stoličky, na které sedím. Byla to přehnaná reakce?
Určitě ne. Takových lidí je více. Chtěli jsme simulovat diskomfort, který člověk v depresi zažívá. Vyvolat v divákovi nepříjemný pocit, který se promítá do jeho těla, třeba i pocitu závratě. Navíc když ten „sešup“, fyzickou nepohodu, doprovázejí „ošklivé“ hlasy, které vám říkají nepříjemné věci.
Lidovky.cz: Jako že nejsem dostatečně dobrý člověk, abych měl právo žít. Není to ale příliš děsivé sdělení?
Je to děsivé. Ale přesně tohle cítí člověk, který je nemocný. Když zjistíte, že nejste sám nebo sama, kdo se tak cítí, že se vám v hlavě dějí stejné věci, vznikají obdobné myšlenky, už to samo o sobě může pomoci. Čas od času přece každý zápasí s depresivními pocity. Prožívat těžké chvíle je přirozené, člověk se jim nevyhne, spíš než je od sebe odhánět by je měl „obejmout“, protože vždycky existuje nějaké řešení. I když některé stavy mysli jsou nám nepříjemné, neznamená to, že nám nejsou prospěšné. Někomu film může pomoct, jinému ne. Každý si to musí rozmyslet. Od začátku upozorňujeme, že kdo se na promítání necítí, dívat se nemusí.
