Z italských muzeí si mladý umělec na počátku 20. století přinesl do Paříže úctu k tradici a Dantově Božské komedii, kterou tak rád na veřejnosti přednášel.
Vnitřní neklid, červené víno, rum a nakonec i hašiš mu přinášely „blahodárné opojení“. S opiem ho seznámila žena jménem Manon; kouříval u ní s Apollinairem nebo s Picassem.
Modiglianiho modely mají typické ladné tvary a protáhlé krky. Na nich jsou zdrženlivé obličeje často bez domalovaných očí. Ty prý malíř dokončoval jen těm, které dobře znal.
Amedeo Modigliani
„Oči maluji, až když poznám jejich duši,“ prohlašoval. Možná tato obliba nedokončenosti nebo snad obsese má i prozaičtější důvody. Málo se ví, že nadaný Ital se chtěl původně prosadit v sochařství, kde bylo běžné oči ponechávat „slepé“, bez realistických detailů. A takto tesal své tajemné hlavy, než se nakonec stal malířem.
Jeho cesta nebyla pokojně přímočará. Kreslil po pařížských kavárnách, ale konečný tvar se snažil precizovat zatím v plastice. S kumpány kradl na staveništi kameny a pod vlivem sochaře Brâncușiho tesal silně stylizované plastiky.
Fyzicky náročná disciplína mu však nesvědčila – měl slabé plíce a práce s náročným materiálem mu škodila. Ani výsledky jej neuspokojovaly. Byl zoufalý, nevěděl kudy kam. A tak po vzoru Verlaina pravidelně unikal od zraňující reality: „Nepiju, abych pil, ale abych se opil.“
