Je jedenáctý den války. Před ukrajinskou ambasádou v pražské Bubenči stojí hlouček lidí, kteří mezi padajícími sněhovými vločkami tiše vyplňují dokumenty. Velvyslanectví obklopují vyhaslé svíčky, dětské kresby v eurofóliích a žlutomodré macešky. Čeká nás žena ukrajinského diplomata Olga Perebyjnis, která má jednu podmínku: vyfotí se, ale jen s fotografiemi Ukrajiny.
Je na nich zničená Charkovská univerzita, rodiče oplakávající své mrtvé dítě, modlící se batole, malí Ukrajinci spící v temném sklepě a dav lidí, který se ve městě Irpiň ukrývá pod rozbombardovaným mostem. Většinu rozhovorů začínám otázkou: Jak se máte? Dnes nevím, jak začít, a tak si se ženou ukrajinského diplomata, která před pár dny dojala Václavské náměstí, vyměníme jen krátký úsměv.
Proč jste se rozhodla vystoupit pár dní po začátku války na akci nazvané Stojíme za Ukrajinou, kterou na Václavském náměstí uspořádalo hnutí Milion chvilek pro demokracii?
Zdálo se mi, že nemohu nevystoupit. Bylo to spíše sobecké rozhodnutí. Já jsem totiž potřebovala vědět, že nejsme sami, že nejsem sama. To mé vystoupení pro mě byl způsob sebezáchovy, pokusem zachránit sama sebe a vidět, že svět, který dostává takovou strašnou facku, nejen Ukrajina, ale celý svět, že to chápe. Že jsme na jedné lodi – a buď zvítězíme, nebo prohrajeme všichni. Jsem introvert, takže vystoupení před Václavským náměstím plným lidí pro mě není jen tak.
