Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Arogance je někdy užitečná

Věda

  10:39
PRAHA - Pyšnou princeznu vyléčila láska. Ve skutečnosti je ale život i boj s nadutostí složitější než v pohádce. Zvláště když povýšené chování může být někdy výhodné.

Povahu mají lidé do jisté míry vepsanou v obličeji. foto: Jak budu vypadat za dvacet let?Reprofoto

Když chce být opice důležitá, naježí srst, aby zvětšila svoji siluetu. Podobně postupuje i člověk se sklony k nadutosti. Vypíná hrudník nebo alespoň břicho.

Tahle metafora napadla profesora Pavla Říčana z Psychologického ústavu Akademie věd ČR při slovu arogance. Pohled odborníka na lidskou psychiku však míří hlouběji než jenom na vnější dojem.

„Zpupnost vyjadřuje pozici člověka, který je přesvědčen, že se nemusí na nic ptát, z ničeho zodpovídat, každý ho musí poslouchat a respektovat,“ vysvětluje podstatu domýšlivosti český odborník.

Přitažlivost pro slabé

Tahle sebejistota mívá nejspíše narcistický základ. Arogantní člověk si důvěřuje, obdivuje sám sebe a vyzařuje sebejistotu, což je pro lidi slabších povah velmi atraktivní. Mohou se s nebojácným silákem, který nemusí na nikoho brát ohledy, identifikovat a tím se podílet na jeho sebejistotě. Je spousta lidí, kteří se kvůli tomu k arogantnímu člověku doslova upnou.

Pokud ale člověk neumí nic jiného než se chovat zpupně a domýšlivě, přestává efekt zastrašování působit a obava či v lepším případě respekt okolí se přesmykne v pohrdání a nenávist.

Povýšenost je vrozená

V běžné mezilidské strkanici a v soutěži je arogance někdy užitečná. Leckdo před ní totiž uteče nebo se raději domýšlivému člověku rovnou vyhne. Takže kdo chce prosadit svoji vůli a zbavit se nějakého zbytečného obtěžování, prosebníků a kritiků, použije aroganci.

Povýšenost je lidem vrozená. Už v pravěku, kdy se ochlupení předchůdci člověka ještě rvali o potravu i partnerky, bylo sebejisté chování výhodou. Kdo tehdy neusiloval o lepší postavení v tlupě a neprosadil se, prakticky vyhynul, protože svoje geny nepředal potomkům.

„Máme zakódovánu řadu vlastností a instinktů, které kdysi dávno vedly k tomu, že se člověk dobře prosazoval. Možná nás k tomu vedou tyto dávné instinkty i v současnosti, ale za změněných podmínek, protože kultura nám staví jiné mantinely a otevírá jiné možnosti, než na jaké jsme nastaveni,“ říká profesor Říčan.

V současné době tento otisk arogance v lidské povaze zakrývá civilizační kultivace. Ale je to „nátěr“ patrně velice slabý. Důkazem je slavný pokus amerického psychologa Philipa Zimbarda z roku 1971.

Inzerátem oslovil vysokoškolské studenty Stanfordovy univerzity a losem je rozdělil na dvě skupiny - vězně a dozorce. Během dvou týdnů chtěl psycholog zjistit, jak prostředí a předem stanovené postavení ovlivní chování dobrovolníků. Pokus však musel za šest dní skončit na nátlak rodičů a kvůli špatnému psychickému stavu uvězněných. Pocit moci totiž zachutnal „dozorcům“ tak silně, že velmi vynalézavě stupňovali brutalitu a šikanu při udržování pořádku mezi „vězni“.

Uvěznění studenti si během krátké doby nechali všechno líbit a slepě poslouchali rozkazy. Vzepřel se pouze jeden účastník, který navíc vstoupil do experimentu jako náhradník až později.

Pochyby nad laskavou tváří

Podle profesora Říčana mají lidé povahu do jisté míry vepsanou v obličeji. Někdo má dobrosrdečný výraz a získává lidi jenom srdečností, takže mu každý rád vyhoví. Jiný má ve tváři jakýsi ironický úšklebek a lidé očekávají, že bude stále něco kritizovat. „Udělá dobře ten, kdo se chová podle toho, jak vypadá,“ poznamenává český profesor.

Pokud má někdo obličej působící dojmem nasupenosti, je úspěšný, když využívá ten repertoár akcí a chování, které mu jdou „k pleti“. Je pro něj praktické, aby se prosazoval arogantními prostředky. Laskavostí to nepůjde, protože mu lidé nebudou věřit a v roli dobráka ho nepřijmou.

Léčba i obrana

I když domýšlivá osoba může vyvolávat v lidech obdiv, respekt nebo nenávist, nemusí být zrovna pevná v kramflecích. Nadutostí totiž lze zastírat i vnitřní nejistotu. „Někdo je zbabělec, a protože chce přehlušit strach, volí arogantní způsoby chování. Možná nakonec sám zapomene na to, že se lidí bojí,“ říká profesor Pavel Říčan.

Je vůbec možné aroganci léčit? Odborník příliš nepočítá s tím, že někdo přijde za psychologem s přáním, aby ho zbavil pýchy. Spíše se chce vypořádat s nespavostí, úzkostí, neklidem, impotencí či jinými duševními a tělesnými příznaky.

Psychosomatické problémy jsou při arogantním chování docela běžné, protože nadutost a povýšenost vyvolává konflikty jak v rodině, tak na pracovišti.

Anebo člověk arogancí maskuje problémy. „Překřikuje je, aby je sám nevnímal nebo aby je druzí nepoznali,“ vysvětluje profesor Říčan. Má to určité výhody a splňuje to určitou funkci, ale za vysokou cenu. Arogantní člověk bývá osamělý, chybí mu skutečné přátelství, otevřený vztah, srdečnost. V psychoterapii se s tímto problémem spojeným s arogancí dá leccos dělat.

Zatímco pyšnou princeznu vyléčila láska, v reálném světě lze aroganci zvládnout jen nátlakem. Moc se nikdy nepřejí, chutná stále opojněji a pokud okolí arogantního jedince nekoriguje, pýcha a nadutost roste.

„Je nutné hlídat systémy kontroly a vyvažování moci,“ říká Ivo K. Feierabend, politolog na San Diego State University v USA. Jde o dobře známé a osvědčené instituty demokracie: nezávislost soudů, svobodná média, svobodné volby a také solidně strukturovanou občanskou společnost.

Domýšlivý člověk nemusí být zrovna pevný v kramflecích

Pýchu živí moc bez kontroly Nadutost a povýšenost může slabé jedince přitahovat, ostatní však většinou odpuzuje. V každém případě se psychologie shoduje na tom, že arogance vyvolaná pocitem moci roste, pokud je moc nekontrolována.