7. září 2010 9:00 Lidovky.cz > Relax > Věda

Bojujeme proti evoluci, říká Martin Haluzík

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Martin Haluzík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Martin Haluzík | foto:  Jan Zatorsky, Lidové noviny

Za vším hledej ženu. Martin Haluzík, uznávaný diabetolog a nejmladší profesor ve svém oboru v Česku je přesvědčený, že za jeho úspěchy stojí jeho manželka, která nejen trpělivě snáší, že on tráví většinu času v práci, ale také mu vždy dobře poradila a podpořila ho při zásadních rozhodnutích. Kvůli ní zůstal po studiu v Praze a začal se věnovat vědě, pak se kvůli ní vrátil z Ameriky...

Jak vypadaly vaše medicínské a vědecké začátky?

Přišel jsem z Ostravy studovat do Prahy medicínu a seznámil jsem se s krásnou dívkou, svojí budoucí ženou, tak jsem chtěl v Praze zůstat. Nejdřív jsem šel dělat zdravotního bratra na 3. interní kliniku 1. LF UK a VFN. Po studiu jsem chtěl na klinice zůstat a pan profesor – tehdy asistent – Svačina mi poradil, abych začal dělat vědu.

Pan profesor Schreiber, jemuž je dnes 85 let a pořád je to čilý pán, právě hledal medika. Začal jsem u něj pracovat na experimentech v oblasti endokrinologie. Později jsem se dozvěděl, že jsem ho zaujal hlavně tím, že jsem mluvil dostatečně nahlas, takže mě dobře slyšel.

Jak jste se od hormonů dostal k diabetologii?

Udělal jsem si atestaci a viděl jsem, hlavně na zahraničních kongresech, že mnozí kolegové v mém věku vyjeli na zkušenou do světa a něco se tam naučili. Všichni mluvili dobře anglicky, měli hezké publikace a bylo vidět, že jsou na trošku jiné úrovni.

Martin Haluzík

Narodil se v roce 1970


Od ukončení Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze v roce 1994 pracuje na III. interní klinice 1.LF UK a VFN

V letech 2000–2002 pracoval v Národním institutu pro diabetes, onemocnění ledvin a trávícího traktu v Bethesdě v USA

Je vedoucím Ambulantní části III.interní kliniky VFN

Profesorem vnitřního lékařství byl jmenován v roce 2008, titul DrSc. obhájil v roce 2007

Je autorem čtyř knih, 12 kapitol v českých a anglických monografiích, více než 170 odborných a řady populárně vědeckých článků

Je členem redakčních rad šesti časopisů v oboru diabetologie, endokrinologie, vnitřní lékařství (z toho pět zahraničních)

Obdržel řadu ocenění – např. Cenu České učené společnosti za rok 2004 a Lantus Young Investigator Prize za významné objevy v diabetologii (2010)



Shodou náhod jsem pak dostal možnost jet na stáž do laboratoře, která zkoumala cukrovku 2. typu. Bylo to v Národním institutu pro diabetes, onemocnění trávicího traktu a ledvin v Bethesdě nedaleko Washingtonu DC. V roce 2000 jsem tam i s rodinou odjel a zůstali jsme tam skoro tři roky. Z hlediska výzkumu to bylo moje nejlepší období, kdy jsem se nemusel soustředit na nic jiného, což se mi nikdy předtím ani potom už nepovedlo.

Čím přesně jste se tam zabýval?

Zkoumal jsem mechanismy cukrovky na myších modelech. Když se najde třeba zajímavý hormon, který by mohl mít podíl při vzniku cukrovky, jedním z relativně snadných způsobů, jak to ověřit, je vyrobit tzv. transgenní myš, u níž se vyřadí gen, na základě kterého se daný hormon produkuje.

Bylo to období, kdy tyto transgenní modely začínaly a měli tam spoustu zajímavých myších modelů. Třeba myš, která vůbec neměla tukovou tkáň, takže by si člověk řekl, jak bude zdravá, když se dnes propaguje boj proti obezitě. A ona přitom byla strašně nemocná. Jak jí chyběla bílá tuková tkáň, ukládal se jí tuk jinde – ve všech orgánech, v játrech, ve střevech... a měla těžkou cukrovku, velmi sníženou citlivost na inzulin.

Takže jsme třeba zkoumali, co se stane, když jí budeme dávat různé léky na cukrovku. Všechno naše snažení směřovalo k tomu, abychom zjistili, proč vlastně cukrovka 2. typu vzniká, co se děje předtím a jak se to dá ovlivnit.

A víte už, proč cukrovka vzniká?

Důležitou roli hraje právě tuková tkáň. Na výsledcích se krásně ukázalo, že když je jí hodně, není to dobře, protože stejně nefunguje a tuky se ukládají jinam. A když tuk v těle není vůbec, vzniká paradoxně úplně stejná situace.

Když máme štěstí a nemáme další dědičné předpoklady, vznikne jen zhoršená citlivost na inzulin. Jinak si můžeme nezdravým životním stylem vypěstovat cukrovku klidně už ve čtyřiceti. Hlavní problém je v tom, že nemáme žádnou tabletku, kterou by si obézní člověk vzal a byl v pohodě. Pořád hledáme něco, co by nahradilo fyzickou aktivitu a umožnilo to lidem přejídat se.

Takže my víme naprosto přesně, proč cukrovka vzniká – prostě proto, že se lidi nepohybují, přejídají a žijí nezdravě. Když jsem odjel do Ameriky, nebylo tady jediné nákupní centrum. V Americe jsem poprvé viděl ta neuvěřitelná nákupní centra, kam lidé jedou autem a tráví v nich celý den, udělají velký nákup, zajdou na jídlo, do kina a jedou domů. Když jsem se vrátil, začaly se tyto shopping mally objevovat i u nás. Sice jsme za v tomto ohledu Amerikou pozadu, ale bohužel ji začínáme dohánět.

Je pravda, že Američané patří mezi nejtlustší národy na světě?

Určitě. Pro mě byla úplně nová zkušenost, že tam nikdo neudělá krok pěšky. Bez auta se nedostanete do práce ani na nákup. A všichni se strašně přejídají. Když si tam u McDonalda objednáte porci, která se jmenuje stejně jako u nás, dostanete všeho tak o třetinu víc.

Obezita je v Americe velký problém, a to nejen pro pacienty, ale také pro zdravotnický systém, protože to stojí spoustu peněz. A konkrétně ve Washingtonu, kde jsem pobýval, tvoří 60 procent černošská populace, což je kromě Mexičanů nejrizikovější populace z hlediska obezity.

To je dáno geneticky, nebo jejich sociálně-ekonomickou situací?

Já myslím, že obojí, ale určitě je to trochu dané vývojem – černoši vždycky v Americe pracovali víc manuálně, ještě v 60. letech než se tam odstranil apartheid. Najednou jsou na tom relativně líp, mají víc peněz a méně manuálně pracují, ale zároveň má méně procent lidí v černošské populaci vyšší vzdělání. Takže je to kombinace toho, že si mohou dovolit koupit nadbytek jídla, a nejsou tak vzdělaní, aby si uvědomili, že je to pro ně špatně.

Podobný problém začínají mít v Číně a v Indii, protože ve chvíli, kdy lidé bohatnou, koupí si auta a začnou se přejídat. V těchto zemích dnes mají epidemii cukrovky 2. typu, protože tam rychle přibývá obézních lidí. Amerika je alespoň bohatší, takže průměrná populace má zdravotní pojištění a může se léčit, ale v Indii a Číně je to horší.

Do jaké míry je cukrovka a obezita dědičná?

Říká se, že obezita je dědičná z 50 procent a s cukrovkou je to podobné. V obou případech jde o polygenní dědičnost, která není dána jedním genem, ale třeba stovkou nebo sto padesáti. Zároveň hraje roli také epigenetika, tedy vlivy prostředí.

Když má někdo oba rodiče obézní, dělají asi něco špatně v životním stylu. A děti si od nich nesou nejen špatné geny, ale také špatný životní styl. Dědí se nejen vlohy, ale i vzorce chování. A ty někdy mohou hrát i větší roli než geny, protože člověk se špatnými geny, který proti tomu bojuje, se může před těžkou obezitou uchránit. Nebo může cukrovku zdravým životním stylem výrazně oddálit.

Co si myslíte o prediktivních genetických testech, které nabízejí různé firmy a slibují, že předpoví naše riziko právě třeba pro vznik cukrovky?
Nechci je hodnotit úplně příkře, protože jednotlivé firmy se mezi sebou mohou lišit. Neřekl bych, že je to úplně podvod, ale určitě se dělají hlavně kvůli zisku.

Když si vezmeme, kolik genů podmiňuje jenom dědičnost cukrovky – a my vlastně ani nevíme, kolik jich je, ale jsou to stovky – a k tomu další stovky genů ovlivňujících obezitu, a to nepočítám geny, které nějakým způsobem přenášejí větší či menší náchylnost k vysokému krevnímu tlaku a dalším komplikacím... zkrátka na dnešní úrovni metodiky se to nedá solidně udělat, aniž byste za to zaplatila statisíce nebo miliony.

To, co firmy nabízejí, může otestovat některé vybrané geny. Ale když si s pacientem popovídám, zeptám se, jestli měli rodiče cukrovku, zda ji má bratr a babička s dědečkem, tak si myslím, že předpovím s úplně stejnou pravděpodobností, nebo možná s vyšší, co se dá vyčíst v genech.

Vraťme se ještě k vašemu pobytu v Americe – líčil jste ho jako celkem idylické období. Neuvažoval jste, že byste tam zůstal?

Přemýšleli jsme o tom, ale manželka je hodně fixovaná na Prahu, takže hlavně ona se chtěla vrátit. A po září 2001 se v Americe začala řada věcí měnit, už nebyla tak bezstarostná. Kdybyste před zářím chtěli do ústavu propašovat dělo, prostě byste ho za sebou přitáhli a nikdo by si toho nevšiml. Pak se podmínky začaly zhoršovat, přibyla různá bezpečnostní opatření a peněz na vědu taky trochu ubylo.

Kromě toho se mi začalo stýskat po klinické práci, přece jen jsem šel studovat medicínu proto, že jsem chtěl léčit lidi. V Americe bych musel projít tříletou rezidenturou – složit poměrně náročné zkoušky a pak bych začínal úplně od nuly, což se mi nechtělo. V Praze jsem si před odchodem přece jen vybudoval nějaké postavení, měl jsem tu svou laboratoř. Takže jsme se rozhodli pro návrat a nakonec to je asi dobře.

Litoval jste toho někdy?
První rok po návratu jsem měl strašnou depresi, byl to tvrdý střet s realitou. Říkal jsem si, jak budou všichni rádi, že jsem se vrátil z té Ameriky a bude je zajímat, co jsem se tam naučil, chtěl jsem tu zavést všechny metody, které jsem tam používal... ale ono to nikoho moc nezajímalo. Tady lidé žili svým životem, řešili svoje problémy a tohle je příliš nevzrušovalo.

A pokud jde o finance, sice jsem dostal nějaký grant, ale i tak jsem měl peněz na vědu ve srovnání s Amerikou strašně málo, a co se platu týče, to bylo totéž v bleděmodrém. Zkrátka jsem viděl, že všechno nepůjde tak snadno, jak jsem si myslel, ale postupně jsem to vstřebal a byl jsem rád, že jsem doma, mezi svými.

Ale šel jste trochu proti proudu, dnes se hodně mluví o odlivu mozků do zahraničí...

To záleží na mnoha věcech, třeba na tom, co přesně člověk dělá. Kdybych nebyl lékař, ale čistý výzkumník, a dělal bych jen experimentální vědu, možná bych se nevracel, protože tam byly podmínky jednoznačně lepší a bylo jasné, že pořád lepší budou.

Daří se vám dnes kombinovat vědu a klinickou práci, jak jste si představoval?

Naštěstí ano, protože jsem se dostal na pracoviště, kde se kombinace vědy a klinické praxe vždycky podporovala. Pan profesor Charvát, zakladatel naší kliniky, jehož obraz tu nade mnou v pracovně visí, vždycky zastával názor, že člověk nemůže jen léčit, ale má se snažit nemocem lépe porozumět a přispět něčím vlastním, aby mohl pacientům lépe pomoci. Takže jsou tu pro to vytvořené podmínky a od člověka se to čeká. To na spoustě jiných míst nejde.

Vedle toho učíte, přednášíte na lékařské fakultě i jinde, jste v redakčních radách několika mezinárodních časopisů, věnujete se také popularizaci svého oboru. Jak to všechno stíháte?

Především mám úžasnou ženu, věřím, že manžele dělají jejich manželky. Musí se mnou mít velkou trpělivost, protože samozřejmě trávím spoustu času v práci a když jsem doma, stejně dost často píšu, místo abych dělal to, co se má doma dělat. Navíc ze začátku musela vydržet to, že jsem dělal většinu věcí naprosto zdarma, takže jsem nejen pořád pracoval, ale navíc jsem za to nedostával peníze.

Jakým výzkumům se nyní věnujete?

V poslední době se zabýváme hormony zažívacího traktu. Střevo totiž produkuje poměrně hodně hormonů a dnes známe dva, které hrají roli při regulaci cukru v krvi. Když se najíme, dostanou se do krve a zvýší vyplavení inzulinu. U diabetiků ale nefungují správně – buď se nevyplaví v dostatečném množství, nebo na ně tělo není dost citlivé.

To je dnes jedna ze zásadních věcí ve výzkumu cukrovky, protože když se tyto tzv. inkretinové hormony podají pacientům, dokáží cukrovku výrazně zlepšit. Zároveň však nezpůsobují hypoglykemii. Když diabetik neodhadne dávku inzulínu nebo se nenají, hladina cukru mu příliš klesne, což je nebezpečná věc, která může vést ke kómatu. Inkretiny to nedělají, sníží cukr jen do normální hladiny a dál ne, což je velká výhoda.

Nyní například zkoumáme jejich využití v atypických situacích - například lidem na jednotce intenzivní péče často vlivem stresu a dalších mechanismů stoupá hladina cukru, říkáme tomu diabetes z poškození. Chceme jim zkusit podat inkretiny s myšlenkou, že bychom mohli hladinu cukru snížit a zlepšit tak jejich prognózu.

V souvislosti s cukrovkou se nedávno psalo také o léku z ještěřích slin...

Ano, jeden z inkretinových hormonů se jmenuje GLP1 (glukagonu podobný peptid 1). A v Americe před několika lety izolovali ze slin ještěra korovce jedovatého látku exendin-4, která má stejné účinky jako tento hormon. Dnes se vyrábí synteticky a běžně se u nás podává.

Já si vždycky říkám, jak někoho vůbec napadne zkoumat ještěra a jeho sliny v souvislosti s cukrovkou. Ale tenhle druh prý i na poměry ještěrů strašně málo často jí. To vědce zaujalo, začali zkoumat jeho sliny a izolovali z nich tuto látku.

A je zajímavé, že inkretiny zlepšují nejen vylučování inzulinu, ale pacienti zároveň hubnou. Možná se nakonec dostaneme k tomu, že právě kombinace těchto látek povede k úspěšné léčbě cukrovky i obezity, protože ono je to provázané.

Dřív se myslelo, a možná si to někdo ještě myslí, že se obezita vyléčí centrálně látkou, která v mozku sníží chuť k jídlu a lidi budou hubnout. Ale mozek je tak složitý, že když zablokujete jeden hormon, je tam dvacet dalších, které ho dřív nebo později zastoupí a všechny léky nakonec ztratí účinnost. Takže řešením by mohlo být jít na to právě přes hormony na úrovni periferních tkání.

On je to vlastně boj proti evoluci, protože v pravěku se lidi museli najíst jednou za čas a museli umět energii ušetřit. My jsme potomci těch, kterým se to podařilo, takže dnes šetřme energii, přestože to nepotřebujeme a nechceme, ale máme to v genech. Takže bojujeme proti jednomu z nejsilnějších mechanismů přežití lidstva a podle toho naše úspěšnost vypadá...

Eva Vlčková

Autor

Eva Vlčkováeva.vlckova@lidovky.czČlánky

Co když vás auto nechá ve štychu? Nepodceňujte rozsah asistenčních služeb
Co když vás auto nechá ve štychu? Nepodceňujte rozsah asistenčních služeb

Myslíte si, že základní asistenční služby obsažené v povinném ručení nebo v havarijním pojištění opravdu stačí? Každý vám říká, kam máte volat v případě nepojízdného vozidla, ale nikdo zřetelně nevysvětlí, jak vám v dané situaci pomůže vaše pojišťovna.