13. července 2018 6:36 Lidovky.cz > Relax > Věda

Bonbony zmátly psychology. Maršmelounový test vedl ke špatným výsledkům

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Maršmelounový test | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Maršmelounový test | foto: Lidové noviny

Proslulý „maršmelounový test“ ovlivnil generace psychologů, avšak vedl je k nesprávným závěrům. Teď se ukazuje, že schopnost dětí odolávat pokušení ve skutečnosti nemá zásadní význam pro jejich úspěšnost v životě. Ta je spíše dána rodinným zázemím.

Máš rád bonbony? Chlapeček po této otázce nadšeně přikývne a Walter Mischel před něj položí měkký želatinový bonbon – marshmallow (u nás se mu hovorově říká „maršmeloun“).

„Tady máš jeden maršmeloun. Můžeš si ho sníst, jestli chceš. Já teď na chvíli odejdu. Pokud bonbon sníš, zazvoň tady na ten zvonek a já přijdu. Jestli ale bonbon nesníš, tak ti k němu, až se vrátím, přidám ještě jeden,“ vysvětluje hochovi Mischel a nechává ho v místnosti samotného s dilematem. Odolat pokušení a zvýšit si vyhlídky na odměnu? Anebo uspokojit chuť na sladkost hned teď?

Maršmelounový test

Dítě má možnost sníst bonbon hned, anebo počkat a dostat ještě druhý bonbon. Psycholog Walter Mischel z tohoto testu vyvodil, že děti, které mají sílu vyčkat na lepší odměnu, jsou pak úspěšnější v práci i běžném životě. Jenže se zřejmě mýlil: testy dělal s dětmi zaměstnanců Stanfordovy univerzity, které jejich rodinné prostředí formovalo jinak než děti z chudých a méně vzdělaných rodin.

Psycholog Walter Mischel ze Stanfordovy univerzity zavedl „maršmelounový test“ už v 60. letech minulého století. Měřil jím schopnost „odloženého uspokojení“, tedy sílu odhodlání vzdát se momentálního zisku ve prospěch větší odměny v budoucnosti. Mischel tak otestoval zhruba šest stovek čtyřletých dětí ze školky zaměstnanců Stanfordovy univerzity a ty pak sledoval i během dospívání a v dospělosti. S mnohými ovšem ztratil kontakt. Nakonec dal dohromady data o životní dráze asi devadesáti účastníků počátečních testů síly „odloženého uspokojení“. I tak došel k zajímavým výsledkům.

Děti odolné k pokušení se ve vyšším věku ve škole lépe učily a byly zdatnější ve společenských stycích. Nechyběla jim zdravá sebedůvěra a snáze odolávaly stresu. Dokázaly si lépe plánovat aktivity, uvažovaly racionálněji. Naopak děti, které maršmelounovému pokušení neodolaly, ve všech ukazatelích zaostávaly. Jednaly impulsivněji a agresivněji, v dospělosti se častěji potýkaly s drogovou závislostí, rozváděly se a měly vyšší sklony k obezitě.

Když bylo účastníkům Mischelova „maršmelounového testu“ kolem 45 let, podstoupili vyšetření mozku moderními zobrazovacími technikami. I v tomto věku si dobrovolníci drželi svou původní míru odolnosti k pokušení. V aktivitě jejich mozků to bylo jasně patrné. Pevnou vůli provázela zvýšená činnost přední části mozkové kůry, jež je důležitá například pro plánování a pro kontrolu emocí. Oproti tomu dobrovolníci se slabou vůlí vykazovali výrazně vyšší nabuzení části mozku zvané striatum, kde sídlí centra zodpovědná za pocity uspokojení.

Zpochybňovaná „klasika“

Mischelův dlouhodobý experiment se stal v oboru studia vývoje dětské psychiky „klasikou“. Navazovaly na něj desítky týmů po celém světě. Našli se však i skeptičtí kritici. Ti zdaleka nevyčítali Mischelovi jen to, že si vybral k testování dosti specifickou skupinu dětí zaměstnanců prestižní americké univerzity, kterou rozhodně nelze považovat za reprezentativního představitele celé populace. Nelíbilo se jim ani to, že Mischel vyvozoval dalekosáhlé závěry z dlouhodobého sledování jen malého počtu účastníků původního „maršmelounového“ pokusu. Hlavní výhrady ale směřovaly přímo na jádro Mischelovy interpretace výsledků.

Mischel pozoroval u dětí různě velkou schopnost vzdorovat pokušení. Zároveň u těchto dětí v pozdějším věku zjistil významné rozdíly ve školním prospěchu, v práci i v soukromém životě. Vše dával do příčinné souvislosti. Podle něj byli lidé úspěšnější právě proto, že měli už v raném dětství pevnou vůli a byli obrnění proti pokušení. Jenže co když je všechno jinak? Co když tu působí nějaký jiný, Mischelem nepodchycený faktor, který na jedné straně posiluje odolnost k pokušení a na druhé straně postrkává děti na úspěšnější životní dráhu?

Himálajští Pátkové

Ošemetnost Mischelových závěrů si můžeme přiblížit na příkladu himálajských Šerpů, kteří vynikají odolností k drsným podmínkám velehor a zároveň je u nich hojně rozšířený zvyk dávat dětem jméno podle toho, v jakém dni v týdnu se narodily. Můžeme z toho vyvodit, že lidé, kteří se jmenují podle dne v týdnu, podávají vynikající výkony ve velkých nadmořských výškách? To je samozřejmě nesmysl. Dokud však budeme sledovat počínání himálajských Šerpů Pasangů (Pátků) či Pembů (Sobotů) ve výšinách Mount Everestu, můžeme trpět iluzí, že jsme přišli na kloub záhadě odolnosti horalů z Himálaje. Jen co do našich sledování zahrneme i české Pátky a Soboty, bude nám jasné, jak jsme vedle.

Americký dětský psycholog Tyller Watts z Newyorské univerzity se svými spolupracovníky Mischelův slavný „maršmelounový pokus“ zopakoval. Do své studie však zahrnul desetinásobně větší počet dětí, než jaký měl před více než půlstoletím k dispozici Walter Mischel. Watts a jeho kolegové si navíc dali záležet, aby měli mezi malými dobrovolníky zastoupeny děti z různých sociálních vrstev. Jejich studie publikovaná v časopise Psychological Science staví původní Mischelovy výsledky na hlavu. Dokazuje, že o síle vůle rozhoduje zásadním způsobem prostředí, v jakém dítě vyrůstá. Rodinné zázemí však předurčuje i to, jak si děti v životě povedou.

Rodinné zázemí je základem

Při Wattsově studii si v „maršmelounovém testu“ vedly lépe děti z plně funkčních a majetných rodin. V životě se jim však dařilo lépe bez ohledu na to, zda jako čtyřleté „maršmelounovému pokušení“ vzdorovaly nebo podléhaly.

Děti z rodin s horším zázemím byly méně úspěšné a ani jejich skóre v „maršmelounovém testu“ na to nemělo velký vliv. Životní vyhlídky předurčovalo rodinné prostředí a příjmy rodiny.

K situacím, kdy se nepotvrdí výsledky starších studií, dochází v psychologii v poslední době poměrně často. Hovoří se dokonce o „replikační krizi“. Přední vědecký časopis Science před třemi roky zveřejnil bilanci bezmála tří stovek opakovaných psychologických experimentů a konstatoval, že výsledky se podařilo potvrdit jen u 39 procent původních studií. Jak je něco takového vůbec možné? Velmi trefně vyjádřil jádro problému americký psycholog Aaron Levenstein, když kdysi řekl: „Statistika je jako bikiny. To, co odkrývá, je svůdné. To, co skrývá, je zásadní.“

Mnohé náhodné souvislosti jsou pro vědce natolik atraktivní, že jim rádi uvěří. A když jim výsledek statistického testu nabídne potvrzení lákavého výsledku, prostě neodolají. K nejslavnějším studiím, které neobstály při zevrubnějším ověření, patří teorie americké psycholožky Amy Cuddyové o pozitivním vlivu „siláckého postavení“. Cuddyová dokazovala, že když se muži na dvě minuty postaví tak, aby „řečí těla“ vyjadřovali dominanci, zaženou si stres, stoupnou jim hladiny testosteronu, ochotněji riskují a při přijímacích pohovorech do zaměstnání dosáhnou lepšího hodnocení. Pozdější studie potvrdily, že dobrovolníkům dodává „silácká pozice“ na pocitu převahy. S jejich hormony ale nehne a na výsledky jakýchkoli testů také nemá žádný vliv.

Chudé prostředí plánům nepřeje

V případě Mischelovy „maršmelounové“ studie se ukázalo, že vlivy, které její autoři nebrali v potaz, jsou nakonec důležitější než faktory, které sledovali. Podle Tyllera Wattse dosahují děti z chudých rodin v „maršmelounovém testu“ horších výsledků, protože jim jejich rodinné prostředí nedává velké garance. To, že je dneska v ledničce jídlo, neznamená, že tam bude i zítra. Otálet se proto nevyplácí. Slib, že později mohou dostat více, pro děti z chudých rodin mnoho neznamená. Opakovaně totiž zažívají, že rodiče slovo nedodrží, protože jim na splnění slibu nezbudou peníze.

Pro děti z lépe situovaných rodin je odklad momentálního uspokojení snazší, neboť žijí ve stabilnějších podmínkách. Na druhé straně ale nemusí být pro odolnost k pokušení motivované. Pokud snědí maršmeloun hned a druhý nedostanou, zcela jistě si ztracenou odměnu nějak vynahradí. Třeba tím, že je rodiče vezmou na zmrzlinu.

Řada psychologů dospěla k názoru, že život v chudobě neponouká děti k dlouhodobému plánování stavěnému na odříkání. Naopak, nutí je přijmout zásadu, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Pokud se jim něco nabízí teď, je pro ně výhodnější, když s využitím příležitosti dlouho neváhají. Šance může vzápětí zmizet jako pára nad hrncem a kdo ví, kdy a jestli vůbec se jim naskytne další.

Chudoba mění způsob, jakým lidé myslí. Řada amerických teenagerů pracuje, aby pomohli rodině a sami si přilepšili. S výdělkem nakládají tak, jak jsou zvyklí. Nedávají si peníze stranou, i když vědí, že doma není vždycky dost jídla. Co vydělají, to obratem marnotratně utratí za nové oblečení nebo za občerstvení v restauraci. Podobně se chovají i jejich rodiče. Pokud mají peníze, dají dětem najevo svou náklonnost tím, že jim bez odkladů splní přání třeba koupí pytlíku maršmelounů. Může se to zdát jako rozmařilost nebo nedůslednost ve výchově, ale bývají to jedny z mála radostí, které děti z chudých rodin zažívají, a jsou pro ně důležité.

Mischel podchytil „maršmelounovým testem“ děti, jež rodinné prostředí předurčilo k úspěšnější životní kariéře a vedle toho u nich pěstovalo schopnost odkládat momentální uspokojení ve prospěch větších zisků v budoucnu. Jak ale ukázal Tyller Watts, schopnost odolat pokušení k pozdějším životním úspěchům zásadním způsobem nepřispívá.

JAROSLAV PETR, Autor, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném
  • 0Diskuse






Rozdáváme 32 lahví z nové řady Canpol Babies. Přihlaste se o tu svoji
Rozdáváme 32 lahví z nové řady Canpol Babies. Přihlaste se o tu svoji

Soutěžte o dětskou lahvičku Canpol Babies. Je to snadné!