Středa 8. dubna 2020svátek má Ema 3 °C jasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Relax > Věda

Chytrý student má cenu zlata, říká chemik Jiří Šrogl

Jiří Šrogl ve své laboratoři na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Šrogl ve své laboratoři na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR | foto:  František Vlček, Lidové noviny

Patnáct let strávil chemik Jiří Šrogl v zahraničí, pak ho napadlo vrátit se do Česka. Brzy ovšem litoval, že v zámoří nezůstal natrvalo. Nyní své rozhodnutí glosuje slovy „každá zkušenost vás posílí“, v Česku mu vadí především negativita, pesimismus a obcházení pravidel.

Krátce po sametové revoluci jste odjel na tři roky do Británie. Jak se vám to podařilo?

Ženil jsem se hned po promoci v létě 1989, nebylo v podstatě na co čekat. Myslel jsem, že půjdu na vojnu a pak začnu pracovat jako technolog barev a laků. Chtěl jsem sice dělat vědu, ale protože rodiče nebyli ve straně, považoval jsem to za příliš barevný sen.

Pak přišla revoluce. Chvíli jsem vyčkával a nic neplánoval. Jeden český vědec odešel do Británie a potřeboval doktoranda. Vyhlédl si mě přes někoho ve škole a dohodli jsme se. Měl jsem sice také možnost jít do USA, ale to se mi tehdy zdálo strašně daleko. Před tím jsem nebyl nikde na západ od Aše, svět jsem znal jen z německé televize. Člověk vůbec nevěděl, co všechno si může dovolit.

Stěhování do Británie bylo dobrodružství, navíc umocněné tím, že jsme už měli tříměsíční dceru.

Jak na vás Británie zapůsobila?

Do té doby jsem se u lidí nesetkal s tak výrazným sebevědomím. Pramenilo zřejmě ze svobody a z toho, že si uvědomovali svá práva.

Jiří Šrogl

Narodil se v roce 1966 v Praze. Je ženatý a má dvě děti.

Vystudoval VŠCHT v Praze. V letech 1990 až 1994 si udělal doktorát z na univerzitě v britském Leicesteru.

Z Británie odešel na postdoktorské studium do Spojených států, do Atlanty na Emory University. Dále tam pak pracoval v letech 1998 až 2005.

V roce 2005 se rozhodl vrátit do Česka, rok přednášel na VŠCHT. Od roku 2007 vede svůj tým na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR.

Je mimořádným profesorem na univerzitě v Severní Karolíně.

Publikoval více než dvacet článků (se zhruba 450 citacemi) v kvalitních vědeckých časopisech.

Společně s kolegou z Emory University po sobě mají pojmenovanou chemickou reakci, která pomáhá mapovat vzájemné působení sirných látek a kovů.

V Británii se nám ale příliš nelíbilo, protože tam neustále pršelo a bylo ošklivo. Také jsem nedostával nijak závratné peníze. Stipendium stačilo tak akorát na pokrytí živobytí mojí rodiny. Vždy jsme čekali na konec měsíce, kdy přišly další peníze. Manželka neměla pracovní povolení, takže jsme byli odkázáni pouze na jeden studentský příjem. Docela jsem se těšil, až pobyt v Británii skončí.

Zabýval jsem se tam chemií uhlíkatých sloučenin - cyklopropanů a jejich štěpením rtuťnatými solemi. Publikovali jsme pár článků.

Z Británie jste odešel do Spojených států. Tam se vám líbilo víc?

Můj vedoucí z britské univerzity mi domluvil postdoktorský pobyt v Atlantě. Bylo to parádní. Deset měsíců teplo a sluníčko. Nakonec jsme zůstali dvanáct let. Nemuseli jsme také příliš přemýšlet o penězích. Na koupení domu by například stačily přibližně dva moje roční platy, na malé auto tři měsíční.

Proč jste se rozhodl vrátil do Česka?

Měl jsem dobře nastartovanou kariéru, a vše mohlo hladce pokračovat asi až do důchodu. Ale přišla krize středního věku. Takhle budu žít stále, ptal jsem se. Co zkusit něco jiného? Objevil se u mě také altruismus. Chemii jsem se naučil na VŠCHT a chtěl jsem to škole splatit. Kromě toho hrály roli i další osobní důvody.

Takže jste ze Spojených států odešel bádat na VŠCHT?

Já uvažoval o návratu, a tak jsme jsem kontaktoval mého bývalého vedoucího diplomové práce. Předpokládal jsem, že na škole budou pro pokračování mého výzkumu podmínky.

Když měníte práci v USA, firma nebo škola vám dá špičkovou laboratoř, kde můžete hned začít pracovat. Jinak by pro ně vaše přítomnost znamenala vyhozené peníze. Na VŠCHT jsem ovšem dostal prázdnou místnost, kde se dalo dělat velice málo na úrovni, na niž jsem byl zvyklý.

Také zdejší plat pro mě znamenal šok. Nečekal jsem samozřejmě, že budu mít tolik jako ve Státech, ale měl jsem nakonec desetkrát méně. Protože dcera neuměla moc dobře česky, museli jsme jí platit soukromé gymnázium, což spolklo skoro celý můj plat. Přednášet na VŠCHT se mi ale líbilo.

Uznávám, že jsem si měl vše zjistit dopředu, jenže já jsem v tomhle hodně naivní. Na VŠCHT jsem dostal smlouvu na rok. Uvažoval jsem dokonce i o tom, že se opět vrátím do Spojených států. Jenže stěhovat se dvakrát po sobě přes oceán, to by rodinu moc nepotěšilo.

Byl jsem proto rád, že se otevřela možnost pracovat na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. Tam jsem po vědecké i lidské stránce velmi spokojený.

Přesto si myslím, že vrátit se bylo hodně odvážné. Na druhé straně, každá zkušenost vás posílí.

Mimo laboratoř v Česku příliš spokojený nejste. Co vám vadí?

Se spoustou věcí jsem se doteď nesmířil. Netýká se to ani tak vědy, ale celkové nálady ve společnosti. Negativita, pesimismus a závist působí jako rána do hlavy.

Když se stane něco špatného, často tady uslyšíte "vždyť jsem to říkal, to's mohl vědět". Rozčiluje mě také zdejší vyčůranost, mnoho lidí se snaží obcházet etické zásady podle pravidla "co není zakázané, je povolené".Navíc tady neplatí, že když se něco řekne, tak se to splní.

Odešli jsme po sametové revoluci. Tenkrát to ve společnosti vypadalo jinak, lidé byli nadšení. V roce 2005 jsme se vrátili, z hlediska celospolečenské nálady, do jiné země, což byl průšvih. Mohl jsem to vědět, ale jako turista, který sem přijede jednou za dva roky na 14 dní na dovolenou si toho nevšimnete, všichni se k vám chovají hezky, nesetkáte se s každodenním životem.

Léta, kdy založíte rodinu, koupíte si první dům, začnete se poprvé nějak živit, jsem prožil v Americe. To člověka formuje, ať chce, nebo ne. Na poměry v Česku si dodnes nemůžu zvyknout.

V čem se nejvíce liší výzkum v Česku a ve Spojených státech?

Pokud vědci, a především doktorandi, kteří jsou hlavní pracovní silou v laboratořích všude na světě, tvrdě pracují, mají ve Spojených státech zaručené dobře placené místo.

Člověk se musí sám sebe zeptat, proč dělá vědu. Pro mně osobně je nezbytné, aby mě práce bavila. Ale musím také přemýšlet, jestli mne práce uživí. Ve Spojených státech je to jasné, v Česku ne.

Jiří Šrogl s plány na přestavbu Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR

Když doktorand dostuduje, mohl v USA počítat s ročním platem 50 tisíc dolarů (Nyní to odpovídá měsíční mzdě zhruba 83 tisíc korun – pozn. red.). V Česku bude ale dobře placené místo hledat těžko. Jediné, co může doktorand udělat, aby se slušně uživil, je odejít do zahraničí.

Kde je obtížnější založit tým?

Ústav organické chemie a biochemie vypsal konkurz na šéfa týmu, kde jsem obstál. Ve Spojených státech to funguje podobně. Jinde v Česku, hlavně na vysokých školách, vědci často pracují celý život v jedné laboratoři. Nejstarší sedí na šéfovské židli, a když odejde do důchodu, všichni se posunou o jedno sedátko. To je špatně.

Jak jsem slyšel, je například v Německu přímo zakázané, aby člověk po skončení doktorátu zůstal na stejném pracovišti, protože by bádal s bývalým vedoucím práce a to by ho mohlo brzdit. Dalším důvodem je potřeba nasbírat zkušenosti jinde a přinést čerstvý vítr.

Tady na ústavu máme ředitele s vizí, což je důležité. Vedoucím týmů připravuje veškeré možné podmínky. Používáme vybavení srovnatelné s americkými laboratořemi. Pozice našeho ústavu je ovšem i díky penězům z patentů doktora Holého unikátní.
V Česku ale obecně chybí finance na kvalitní přístroje a také máme málo doktorandů.

Konkrétně na vašem ústavu jsou v týmech třeba tři nebo čtyři doktorandi. To je málo?

V USA jich v týmu pracuje běžně třeba patnáct. V naší skupině na Emory University to bylo většinou dvanáct.

Když dostanete nápad, potřebujete, aby ho někdo vyzkoušel. Řešená otázka ale musí souviset s tématem doktorandovy práce. Pokud nemá vědec dost doktorandů, nemůže růst. Chytrý student má cenu zlata.

Špičkoví světoví výzkumníci jich zaměstnávají třeba i třicet nebo čtyřicet, ale to už mi přijde moc. Já si osobně potřebuju vyzkoušet, co studenti dělají, vědět o nich a mít na ně čas.

Jak tedy vypadá ideální tým?

Podle amerického vzoru je to jeden šéf, který může mít i zástupce. Pak jsou tam takzvaní postdoci, tedy hotoví doktorandi, kteří de facto přijedou třeba na rok či dva na zkoušenou. Dále v týmu pracují hlavně doktorandi a diplomoví studenti. Výzkum jde pak rychle dopředu.

Jenže v Česku je doktorandů málo. Mají totiž problém, kde se po studiu uplatní. Část lidí si může založit vlastní tým, ale výzkumná pracoviště nejsou nafukovací. Ve Spojených státech jdou hotoví doktorandi z velké části do výzkumných oddělení u soukromých firem. Ale v Česku, konkrétně v chemii, bohužel takové možnosti nejsou. Většina farmaceutických firem tady má pouze pobočky a výzkum dělají jinde. Nevím, jak to změnit.

Část doktorandů by se snad mohla pracovat ve vědeckých centrech, které se v Česku mají postavit za evropské peníze?

Byl bych rád, kdyby se to podařilo. Moji studenti se zatím tváří, že pojedou na zkušenou do USA a pak se vrátí. Otázka je ovšem kam. Zmíněná centra by ale byla obrovská "bomba" pro celou českou vědu.

Tvrdíte, že vědec má už od počátku uvažovat o tom, jak by se daly výsledky výzkumu využit v praxi. Kam směřuje vaše práce?

Máme nádhernou věc – molekulární pinzetu. Společně s kolegy z univerzity v Severní Karolíně se nám podařilo využít organickou sloučeninu obsahující síru k vychytávání kovů z vody i odjinud.

Laicky řečeno - pinzeta plave ve vodě s obsahem kovů a když zachytí kov, dopadne s ním na dno. My potom vodu přefiltrujeme, pinzetu dáme do jiného prostředí, kde z ní kov sundáme a můžeme ji znovu použít. Námi vyvíjená metoda oddělování kovů bude proto relativně levná.

Molekulární pinzety chceme v budoucnu po milionech "navěsit" na polymer, čím celý proces dále zefektivníme. Polymer by mohl čistit vod nebo pro transportovat kovy. Daly by se jím kovy i těžit, ale to je zatím jen moje fantazie. Tak daleko ještě nejsme.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Máme po sobě s kolegou z Ameriky pojmenovanou reakci, což se každému nepodaří. Znamenala převrat v nazírání na určitou část chemie.

Liebeskind-Sroglova reakce pomáhá mapovat vzájemné působení sirných látek a kovů v těle. Většinou se k sobě chovají velmi agresivně, v organismu to ale neplatí. Nadefinovali jsme pár mechanismů, jakými by to příroda mohla dělat. Námi připravená syntéza ukázala, že tomu trochu rozumíme.

Naše metoda je hodně jemná, takže ji můžeme použít k vytváření složitých molekul. Třeba pro syntézu kilogramových a větších množství součástí určitých farmak.

Byl to vlastně začátek chemie, kterou dál rozvíjím.


Premium

Luxusní auta a vily. Pohádkový život utnula mladíkům až policie

Domy a byty podvodníků ze společnosti J.O. Investment s. r. o. (na snímku je... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jakubovi O. bylo dvacet let, když založil firmu J.O. Investment a začal podnikat. Po třech letech jezdil v kabrioletu...

Premium

Lhaní se dá naučit. Emoce se však obelhat nedají, radí kriminální psycholog

Slovenský kriminální psycholog Ondrej Kubík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Naproti vám sedí podezřelý. Říká pravdu, nebo lže? Kriminální psycholog Ondrej Kubík ví, jak u výslechu přečíst mysl...

Premium

Dojemná záchrana? Nikoliv. MF DNES odhalila síť černého byznysu se psy

Psi z množírny z útulku. V bezpečí. Fenky Rózu a Mašličku MF DNES předala do... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Líbivá záchrana psů z nevhodných podmínek je skvělý byznys. Na jeho financování se podílí česká i německá veřejnost....

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!