Čmeláci patří mezi hmyzími opylovači mezi „těžké váhy“. Navzdory zdánlivé neohrabanosti usedají na vratké květy s nečekanou jistotou. Jen málokdy čmeláka přistihneme, když se mu smeknou nohy, nebo dokonce z květu spadne. Poradí si v prudkém větru, kdy se květy divoce kymácí, nebo když jsou lístky květů mokré a kluzké.
Tým Beverley Gloverové z univerzity v britském Cambridge se podíval na akrobatické výkony čmeláků blíž. Zjistil, že se noha hmyzu přichytí k povrchu květu podobně, jako kdyby byla vybavena suchým zipem. A to díky zvláštně tvarovaným buňkám na vrchní straně květních lístků. Vyčnívají nad povrch jako mikroskopické kužele či pyramidy. Vědci však netušili, že je hmyz využívá k přichycení.
Čmeláci poznají vhodný květ s kvalitní „přistávací plochou“ zrakem na dálku. Pokud jsou lístky květu rozmístěny vodorovně, nebere čmelák na kvalitu jejich povrchu ohled. Přistane na každém květu, ať je „kluzký“, nebo „nesmekavý“. Čím více je květ nakloněn, tím vybíravější je čmelák při rozhodování, na kterém květu přistane.
Pokusy na umělých květech s drsným či hladkým povrchem ukázaly, že u svislých květních lístků čmelák opatrně zkouší, zda se na povrchu květu udrží. Jeho pokusy tak trochu připomínají snahu horolezce zachytit se na kluzkém ledovém svahu pomocí maček. Čmeláčí zkoušky povrchu trvají jen zlomek sekundy a vědcům se je podařilo odhalit díky kameře s vysokou rychlostí snímkování.
Tým zoologů vedený Beverley Gloverovou zajímalo, zda se čmeláci chovají stejně i na skutečných květech v přírodě. Pro tyto testy využili hledíky. Nabízeli čmelákům rostliny s květy vybavenými pyramidovitými buňkami a mutované rostliny, jejichž květní lístky jsou hladké a hmyzu neskýtají oporu.
Pokud byly květy umístěny tak, že nabízely vodorovnou „přistávací plochu“, nedělali čmeláci mezi oběma typy hledíků rozdíly. Pokud však byly květy silně nakloněné, zajímali se čmeláci přednostně o květy s drsným povrchem. V přírodě má květy s pyramidovitými buňkami asi 80 procent všech kvetoucích rostlin. Beverley Gloverová a její kolegové jsou proto přesvědčeni, že drsný povrch využívají při opylování a sání nektaru i další druhy hmyzu, jako jsou včely, motýli nebo mouchy.
Tým Beverley Gloverové z univerzity v britském Cambridge se podíval na akrobatické výkony čmeláků blíž. Zjistil, že se noha hmyzu přichytí k povrchu květu podobně, jako kdyby byla vybavena suchým zipem. A to díky zvláštně tvarovaným buňkám na vrchní straně květních lístků. Vyčnívají nad povrch jako mikroskopické kužele či pyramidy. Vědci však netušili, že je hmyz využívá k přichycení.
Čmeláci poznají vhodný květ s kvalitní „přistávací plochou“ zrakem na dálku. Pokud jsou lístky květu rozmístěny vodorovně, nebere čmelák na kvalitu jejich povrchu ohled. Přistane na každém květu, ať je „kluzký“, nebo „nesmekavý“. Čím více je květ nakloněn, tím vybíravější je čmelák při rozhodování, na kterém květu přistane.
Pokusy na umělých květech s drsným či hladkým povrchem ukázaly, že u svislých květních lístků čmelák opatrně zkouší, zda se na povrchu květu udrží. Jeho pokusy tak trochu připomínají snahu horolezce zachytit se na kluzkém ledovém svahu pomocí maček. Čmeláčí zkoušky povrchu trvají jen zlomek sekundy a vědcům se je podařilo odhalit díky kameře s vysokou rychlostí snímkování.
Tým zoologů vedený Beverley Gloverovou zajímalo, zda se čmeláci chovají stejně i na skutečných květech v přírodě. Pro tyto testy využili hledíky. Nabízeli čmelákům rostliny s květy vybavenými pyramidovitými buňkami a mutované rostliny, jejichž květní lístky jsou hladké a hmyzu neskýtají oporu.
Pokud byly květy umístěny tak, že nabízely vodorovnou „přistávací plochu“, nedělali čmeláci mezi oběma typy hledíků rozdíly. Pokud však byly květy silně nakloněné, zajímali se čmeláci přednostně o květy s drsným povrchem. V přírodě má květy s pyramidovitými buňkami asi 80 procent všech kvetoucích rostlin. Beverley Gloverová a její kolegové jsou proto přesvědčeni, že drsný povrch využívají při opylování a sání nektaru i další druhy hmyzu, jako jsou včely, motýli nebo mouchy.
