Pacient, kterého kanadští psychologové vedení Endelem Tulvingem z York University v Torontu označují zkratkou K. C., utrpěl při havárii na motorce těžké poranění hlavy. Z mozku se mu přitom „vymazala“ většina osobních vzpomínek.
Pacient M. L. utrpěl podobné poranění po pádu z kola a je postižen stejně. Neschopnost vybavit si vzpomínky mění postiženému celý život. Zapomene například, kdo jsou jeho blízcí a co s nimi prožil. Jsou pro něj úplně cizí lidé.
Potíže pacientů K. C. a M. L. se však zdaleka netýkají jen minulosti. K. C. a M. L. si neumějí představit sebe sama v jiných situacích. K tomu by potřebovali „promítnout“ si vzpomínku do jiného místa nebo do jiného času. Jenže právě „surovina“ vzpomínky jim pro tvorbu představy chybí.
Stejnou formu představivosti spojovali vědci i se schopností rozeznat nálady či záměry cizích lidí. Připadalo jim naprosto přirozené, že se vcítíme do cizí mysli tím, že si představíme, jak bychom se v takové situaci zachovali my. A tuto představu bychom si měli vytvářet na základě vzpomínek na to, jak jsme se v obdobné situaci zachovali v minulosti.
Endel Tulving a jeho spolupracovníci předpokládali, že pacienti K. C. a M. L. zbavení osobních vzpomínek nebudou s to rozeznávat pocity a úmysly cizích lidí.
Jenže oba postižení vědce zaskočili. V rozeznávání cizích nálad či záměrů se ve všech ohledech vyrovnali dobrovolníkům se zdravým mozkem a nenarušenou pamětí.
Znamená to, že cizí nálady a úmysly zřejmě vnímáme jinak, než se psychologové dosud domnívali. Vzpomínky k tomu nepotřebujeme. Zprávu o překvapivých výsledcích Tulvingova výzkumu přinesl přední vědecký týdeník Science.
Tulvingova spolupracovnice Shayna Rosenbaumová se domnívá, že náhradou za osobní vzpomínky můžou při vnímání cizích pocitů a úmyslů zaskočit informace z paměti, v které uchováváme obecná fakta o lidech a světě kolem nás. Tu mají jak K. C., tak M. L. plně zachovanou. Výsledky výzkumu naznačují, že lidé, kteří ztratili většinu osobních vzpomínek, nemusí zároveň přijít o všechen kontakt s okolím.
„Ztráta osobních vzpomínek má pro člověka celkem zákonitě vážné společenské následky,“ říká Shayna Rosenbaumová. „Neznamená to ale, že by tito lidé ztratili úplně všechno.
Dokážou stále ještě vnímat, co cítí jiní lidé a co tito lidé chtějí. To dovoluje postiženým udržet si vazbu s těmito lidmi. Především s jejich nejbližšími. Považuji za velmi dobrou zprávu, že tato schopnost vzdoruje nepříznivým vlivům mnohem víc, než jsme si mysleli.“
Pacient M. L. utrpěl podobné poranění po pádu z kola a je postižen stejně. Neschopnost vybavit si vzpomínky mění postiženému celý život. Zapomene například, kdo jsou jeho blízcí a co s nimi prožil. Jsou pro něj úplně cizí lidé.
Potíže pacientů K. C. a M. L. se však zdaleka netýkají jen minulosti. K. C. a M. L. si neumějí představit sebe sama v jiných situacích. K tomu by potřebovali „promítnout“ si vzpomínku do jiného místa nebo do jiného času. Jenže právě „surovina“ vzpomínky jim pro tvorbu představy chybí.
Stejnou formu představivosti spojovali vědci i se schopností rozeznat nálady či záměry cizích lidí. Připadalo jim naprosto přirozené, že se vcítíme do cizí mysli tím, že si představíme, jak bychom se v takové situaci zachovali my. A tuto představu bychom si měli vytvářet na základě vzpomínek na to, jak jsme se v obdobné situaci zachovali v minulosti.
Endel Tulving a jeho spolupracovníci předpokládali, že pacienti K. C. a M. L. zbavení osobních vzpomínek nebudou s to rozeznávat pocity a úmysly cizích lidí.
Jenže oba postižení vědce zaskočili. V rozeznávání cizích nálad či záměrů se ve všech ohledech vyrovnali dobrovolníkům se zdravým mozkem a nenarušenou pamětí.
Znamená to, že cizí nálady a úmysly zřejmě vnímáme jinak, než se psychologové dosud domnívali. Vzpomínky k tomu nepotřebujeme. Zprávu o překvapivých výsledcích Tulvingova výzkumu přinesl přední vědecký týdeník Science.
Tulvingova spolupracovnice Shayna Rosenbaumová se domnívá, že náhradou za osobní vzpomínky můžou při vnímání cizích pocitů a úmyslů zaskočit informace z paměti, v které uchováváme obecná fakta o lidech a světě kolem nás. Tu mají jak K. C., tak M. L. plně zachovanou. Výsledky výzkumu naznačují, že lidé, kteří ztratili většinu osobních vzpomínek, nemusí zároveň přijít o všechen kontakt s okolím.
„Ztráta osobních vzpomínek má pro člověka celkem zákonitě vážné společenské následky,“ říká Shayna Rosenbaumová. „Neznamená to ale, že by tito lidé ztratili úplně všechno.
Dokážou stále ještě vnímat, co cítí jiní lidé a co tito lidé chtějí. To dovoluje postiženým udržet si vazbu s těmito lidmi. Především s jejich nejbližšími. Považuji za velmi dobrou zprávu, že tato schopnost vzdoruje nepříznivým vlivům mnohem víc, než jsme si mysleli.“
