| Chaotický život planktonu | |||
|
Sud mořské vody představuje zoologickou i botanickou zahradu se širokou škálou živočišných i rostlinných „exponátů“. Stačí se vyzbrojit dobrou optikou a můžeme pozorovat pestrou směs bakterií, prvoků, malých korýšů, jednobuněčných řas a dalších organismů shrnovaných pod všeobjímající označení plankton. Biolog Reinhard Heerkloss z univerzity v německém Rostocku si takovou zoo pořídil. Odebral 90 litrů vody z Baltského moře a nalil je do velkého akvária. Následujících osm let sledoval, jak se ve vzorku mořské vody mění zastoupení jednotlivých organismů. VHeerklossově „zoo“ panovaly po celou dobu stejné podmínky. Zastoupení jednotlivých organismů se ale dramaticky měnilo. Některé organismy prožívaly „vzestupy a pády“, jiné se držely stále na podobné úrovni, další úplně zmizely nebo byly na cestě k vyhynutí. V těchto změnách nebyl žádný řád. Probíhaly naprosto chaoticky. Vědci byli s to předvídat vývoj složení organismů v nejlepším případě jenom pár dní dopředu. Předpovědi na více než dva týdny už byly „věštěním z kávové sedliny“. Studie zveřejněná v časopise Nature dokazuje, že vývoj ekosystémů probíhá stejně chaoticky jako třeba změny počasí. Z toho, jak je dnes, se dá odhadnout, jak bude za týden. Předpověď na rok dopředu ovšem už možná není. |
|||
Schmitz sledoval osudy amerických luk v závislosti na tom, jací na nich lovili pavouci. V roli býložravé kořisti vystupovaly luční kobylky druhu Melanopuls femurrubrum. Čtrnáct vybraných pozemků uzavřel Schmitz klecemi, které nedovolovaly hmyzu utéct pryč a zároveň bránily průniku cizích druhů do ohrazeného prostoru.
Do role šelem postavil Schmitz dva druhy pavouků. Skákavka druhu Phidippus rimator je aktivní lovec, který slídí po kořisti, nenápadně se k ní přiblíží a zmocní se jí skokem. S oblibou si pochutnává na kobylkách.
V přítomnosti skákavek žijí kobylky ve stavu permanentní pohotovosti. Nikdy nevědí, kdy přijde útok. Bezpečí hledají na nejrozšířenější rostlině těchto luk, na zlatobýlu. Tam také hodují.
Pokud se loukou potulují skákavky, patří zlatobýl k nejvíce požíraným rostlinám. Toho využívají jeho konkurenti, například hvězdnice, planá mrkev, četné druhy jetelů a travin, a zaujímají jeho místo.
Ústup zlatobýlu má pro louku nepříjemné následky. Tato rostlina ukládá v listech a stonku hodně živin. Když uhyne, živiny se uvolní do půdy, odkud je mohou čerpat další zástupci flóry. Bez zlatobýlu je půda na živiny chudá a přežívá na ní mnohem méně rostlinných druhů. Skákavky tak mohou zredukovat druhovou pestrost rostlin.
Jiná byla situace v lučních porostech, do který Schmitz nasadil pavouka lovčíka druhu Pisaurina mira. Ti loví ze zálohy. Sedí a čekají, až k nim kořist přijde. Místa, kde pavouk číhá, jsou pro kobylky nebezpečná, a ty se jim vyhýbají.
Neupřednostňují však zlatobýl a pasou se na všech druzích rostlin víceméně stejně. Zlatobýl tak není vystaven zvýšenému tlaku, v lučním porostu přežívá a zásobuje půdu živinami. Na louce hnojené zlatobýlem se udrží podstatně pestřejší společenstvo rostlin. Lovčík tedy působí na luční flóru zcela opačně než skákavka, i když loví na stejném místě stejnou kořist. O osudu louky rozhoduje chování pavouka, jeho způsob lovu.
Podle Schmitze platí podobná pravidla i mezi velkými býložravci a šelmami. Puma loví ze zálohy a vlk kořist hledá a pronásleduje. Pokud narazí vysoká zvěř na pumu, snaží se jejímu revíru vyhnout a pase se jinde. Před vlky ji podobná taktika neuchrání, protože ti se pohybují se stády na velké vzdálenosti. Chování vysoké zvěře v přítomnosti dvou různých šelem se liší a to může mít velký vliv na rostlinstvo.
