Návrat klientů k užívání drog je jedním z neřešitelných problémů léčby drogově závislých. Pacient po odvykací kůře je po celý zbytek života v neustálém nebezpečí, že znovu upadne do závislosti. Nemusí se ovšem jednat o projev slabé vůle, jak naznačuje také nová studie týmu z Brownovy univerzity ve Spojených státech.
Tým kolem fyzioložky Julie Kauerové zkoumal působení morfinu na laboratorních zvířatech. Vědci zjišťovali, jak se užívání drog projeví na funkci jejich nervové soustavy, konkrétně na dopaminových receptorech. Dopamin je látka, která byla dlouho spojována s radostí. Uvolňuje se při příjemných činnostech. Novější vědecké práce naznačují, že zvyšování hladiny dopaminu by mohlo souviset spíše s touhou než s radostí.
Ale neustále toužit (nebo mít radost, pokud měly pravdu starší domněnky) je pro tělo příliš vysilující, a tak má mozek k dispozici dva systémy ovládání hladiny této látky – jeden jeho produkci zvyšuje, druhý snižuje.
Morfin nepovzbuzuje produkci dopaminu, ale potlačuje činnost systému, který inhibuje vypouštění dopaminu. Výsledek je stejný: množství této látky, která nepochybně souvisí s psychickou pohodou, se zvyšuje.
Kauerové se ale především podařilo na mozku laboratorních zvířat vůbec poprvé prokázat, že užívání heroinu vede dlouhodobě k posílení mozkových mechanismů bránících produkci dopaminu. Účinek přetrvává i dlouho poté, kdy morfin už v tělech zvířat nebyl.
Podle dosavadních poznatků to také znamená, že závislost je učení naruby. Při učení dochází k posilování nervových spojů, které naopak zvyšují produkci dopaminu. Morfin „oklikou“ dosáhne stejného výsledku (zvýšení hladiny dopaminu) a dlouhodobě patrně mění mozek tak, aby se cítil bohatě odměňován za braní drog, které ho ničí. „Systém není poškozený – pracuje vlastně správně, ale k vlastnímu zničení,“ vysvětluje mechanismus Kauerová.
Výzkumný tým přesně určil, která molekula se stává cílem morfinu. V dlouhodobé perspektivě tak otevřel možnost vývoje léku na závislost – látky, která by přerušila kaskádu jevů, které vedou ke zvýšení hladiny dopaminu.
| Zkomolený Paul Broca |
| Jedním z průkopníků výzkumu funkce mozku byl francouzský anatom a lékař Pierre Paul Broca (1824-1880). Zázračný student, který medicínu vystudoval mezi 17. a 20. rokem svého života, se nejvíc proslavil objevem řečového centra v mozku, které dodnes nese jeho jméno. Objev Brocovy oblasti je spojen se dvěma jeho pařížskými pacienty. Oba utrpěli poškození mozku, v jehož důsledku téměř ztratili téměř schopnost mluvit. Pacienty přezdívaný „Tan“ dokázal vyslovit jenom toto slovo, které ve francouzštině znamená tříslo. Druhý pacient s poškozením mozku, se kterým se Broca setkal, uměl vyslovit všehovšudy pět slov. Broca po smrti obou pacientů provedl pitvy a upozornil na fakt, že oba měli poškozenou stejnou oblast mozku – konkrétně dolní levou část čelního mozkového laloku. Tolik text učebnice a encyklopedie. Jenomže tyto ctihodné knihy mají jeden problém – sedá na ně prach a patina, která může historickou skutečnost zkreslovat. Myslí si to alespoň kalifornská Nina Dronkersová, která se dnešními metodami podívala na Brocovu práci. Umožnila ji Brocova vědecká přesnost – francouzský vědec totiž mozky obou pacientů po pitvě uložil v jednom pařížském muzeu. Dronkersová a její kolegové ale postupovali méně násilně než musel Broca – mozky prohlédli magnetickou rezonancí. Zjistili přitom, že u obou mozků byly poškozeny oblasti ležící mimo tu část mozku, která se dnes označuje jako Brocova oblast. Ve zprávě zveřejněné online v časopise Brain autoři uvádí, že interpretace umístění a podoby centra řeči se postupem doby neúnosně zjednodušila. Ustálila se představa, že jde o poměrně malou a ohraničenou část mozku. To může vést k problémům při diagnóze a léčbě pacientů, kteří trpí poruchou řeči. Odborníci také mohou podceňovat důležitost jiných částí mozku při tvorbě řeči. |
