5. října 2018 5:23 Lidovky.cz > Relax > Věda

Gen pro přejídání je silnější. Za chuť k jídlu může mozek

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Krysa a jablko (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Krysa a jablko (ilustrační foto) | foto: Shutterstock

O chuť k jídlu se nám v mozku přetahují dvě nervová centra. To, které nám dovoluje jíst přes moc, je evolučně o poznání silnější a vítězí. K naší škodě.

Stará moudrost radí jíst do polosyta. Jenže člověk dokáže jíst, i když mu žaludek hlásí, že je plný. A nestojí nás to ani velké přemáhání. Proč se však vlastně přejídáme?

Odpověď nabízí nová studie amerických neurobiologů pod vedením Hudy Akilové z Michiganské univerzity. Zveřejnil ji přední vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences.

Nečekaně žravé myši

A kilová a její kolegové věděli z předchozích výzkumů, že na regulaci chuti k jídlu se v mozku významně podílí část takzvaného hypotalamu označovaná jako nucleus arcuatus. Rozhodli se v něm sledovat funkce neuronů, v kterých je k činnosti probuzen gen POMC. Podle instrukce tohoto genu si neurony vyrábějí dlouhý řetězec proopiomelanokortinu tvořený 241 aminokyselinami. Obecně platí, že činnost neuronů s aktivním genem POMC potlačuje chuť k jídlu.

Akilová a její spolupracovníci si nechali od molekulárních genetiků připravit laboratorní myši, kterým mohli umělým podnětem podle libosti „zapínat“ neurony produkující proopiomelanokortin. Vědci předpokládali, že zvířata ztratí chuť k jídlu pokaždé, když jim v hypotalamu příslušné buňky probudí k činnosti.

„Místo toho jsme pozorovali něco zcela nečekaného. Myši žraly jako šílené. Během půl hodiny spořádaly potravu, která jim normálně vydrží celý den,“ popisuje šokující výsledky experimentu Huda Akilová.

Přetahovaná mozkových center

Bylo jasné, že se do experimentu vloudila chyba. Jenže kde ji hledat? Nakonec vědci odhalili příčinu nečekaného efektu v dědičné informaci pokusných myší upravené genovými inženýry. Umělý budící signál neaktivoval jen neurony produkující proopiomelanokortin. Probouzel zároveň i velmi blízko ležící neurony, pro které je typické vysoké nasazení genu AgRP. Myši si podle tohoto genu vyrábějí v hypotalamu řetězec ze 111 aminokyselin označovaný jako agouti-related peptid. O něm je známo, že chuť k jídlu posiluje. Lidská forma peptidu se dokonce testuje jako lék pro posílení chuti k jídlu u pacientů trpících těžkým nechutenstvím například při onemocnění některými typy rakoviny.

Podstatné tedy je, že k aktivitě probuzený gen POMC působí na chuť k jídlu jako brzda, ale gen AgRP plní v hypotalamu funkci plynového pedálu. Myši v laboratoři Hudy Akilové měly shodou okolností k podlaze sešlápnutý jak brzdový, tak i plynový pedál chuti k jídlu. Jenže brždění selhávalo a akcelerace významně nabrala na síle.

„Při konfrontaci s genem POMC na sebe gen AgRP strhnul veškerou pozornost hypotalamu,“ líčí situaci Huda Akilová.

Když genoví inženýři připravili nové myši, kterým mohli biologové nastartovat výhradně neurony s genem POMC, fungovalo vše, jak se sluší a patří. Gen POMC rychle přesvědčil myši, že mají plný žaludek, i když zdaleka nezkonzumovaly tolik potravy, aby byly syté.

Proti přejídání i nechutenství

Mezi mozkem myši a člověka existuje bezpočet hlubokých rozdílů. Přesto je Huda Akilová přesvědčena, že se za přejídáním u lidí skrývají stejné mechanismy, jaké nutí k obžerství laboratorní hlodavce. Hladový člověk má v nucleus arcuatus nabuzené neurony s aktivním genem AgRP a ten mu dodává chuť k jídlu. Jakmile se nasytíme, nabudí se nám v nucleus arcuatus neurony produkující proopiomelanokortin a vše spěje k pocitu sytosti. Pokud nám však smysly i nadále přinášejí do mozku informace o chutném jídle nebo když vidíme jíst druhé, zůstávají i neurony s aktivním genem AgRP v činnosti a „přetlačí“ akce neuronů zajišťujících sytost.

Evolučně byl tenhle mechanismus výhodný, protože naši dávní předkové nikdy nevěděli, kdy se zase dostanou k potravě. Pokud se dokázali cpát i s plným břichem, vytvářeli si zásobu tuku na dobu, kdy bude o potravu nouze. Těm, kteří se nedokázali přejídat, hrozila smrt hladem.

„Signály oznamující sytost nejsou dost silné, aby potlačily síly, které nás ženou ke konzumaci jídla a které jsou z hlediska evoluce tak cenné,“ shrnuje základní principy naší slabosti Huda Akilová. „Odhalili jsme silný nervový mechanismus, který se podílí na přejídání spouštěném smyslovými vjemy, emocemi a společenskými podněty. Vědci mu zatím nevěnovali dostatečnou pozornost. Přitom lidstvo vybudovalo celý průmysl na povzbuzování chuti k jídlu bez ohledu na to, zda potřebujeme jíst, nebo ne. Využívá k tomu zrakové vjemy, vůně nebo nabuzené emoce. Lidé dostávají hlad už jen tím, že vnímají takto podsouvané podněty svými smysly. Pokud chceme přejídání omezit, pak musíme všechny tyto mechanismy dobře znát.“

Obezita přerůstá v globální problém. Za posledních čtyřicet let se její výskyt ztrojnásobil a trpí jí víc než 650 milionů lidí. Nové poznatky z výzkumu Hudy Akilové a jejích spolupracovníků však mohou pomoci i v boji s chronickým nechutenstvím provázejícím například mentální anorexii. Ani tyto komplikace nelze brát na lehkou váhu. Počet lidí postižených nejrůznějšími typy poruch příjmu potravy se odhaduje na víc než 70 milionů.

Jaroslav Petr, autor je profesorem České zemědělské univerzity
  • 0Diskuse






Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!