Po zkušenostech z Floridy, kde těsné výsledky a následné ruční přepočítávání hlasů řádně zdramatizovaly prezidentské volby v roce 2000, bylo jasné, že děrné štítky nejsou technologií, která by se měla aktivně používat v jednadvacátém století. Protože realizace voleb spočívá na jednotlivých států, mohli jsme se setkat s nejrůznějšími způsoby: od klasických způsobů, až po moderní elektronické hlasovací kiosky.
To vyvolává mnohé otázky. Zatímco se nám mohou zdát naše volební lístky, obálky a urny směšně zastaralé, jejich fyzická podstata může snadno zaručit základní principy voleb: snadnou opětovnou kontrolu výsledků, jedinečnost každého hlasu a jeho anonymitu. Naproti tomu tváří tvář jakémusi „volebnímu automatu“ takové možnosti nemáme – můžeme si být naprosto jisti, že data na obrazovce jsou táž, která se ukládají do databáze? Jak můžeme vědět, že nijak nedojde k propojení našeho hlasu a naší identity, kterou prokážeme právo volit? A jakou máme jistotu, že tato kontrola nepůjde obejít?
Vsadit na open-source by dávalo výhodu potenciálním útočníkům, rozhodnutí pro proprietární černé skříňky zase budí pochyby už jen ze své podstaty. Virtuální podoba dat dává rovněž mnohem větší šance k následným manipulacím bez důkazů.
Až přijdou další volby a vy se budete divit, proč v době internetu musíte někam chodit, k čemu v éře elektronického podpisu potřebujete občanský průkaz a proč při existenci dotykových displejů a počítačových databází musíte vkládat papírový lístek do obálky a obálku do urny, zkuste přemýšlet – musí vždy novější znamenat lepší?
