Glosa: Opravdu potřebujeme virtuální policii?

Kolem otevření virtuální pobočky Policie ČR ve virtuálním světě Second Life se strhla hotová vřava. Každý novinář, blogger, či jen účastník diskuse pod článkem, který se tomuto tématu nějakým způsobem věnoval, neopomněl zmínit některou svou zkušenost s touto institucí. Mohli jsme si tak přečíst „IT-horory“ o policistech datlujících jedním prstem do psacího stroje v menších městech, případně o policistech zápasících s Windows 98, který jim nechce dovolit nahrát soubor s výpovědí na disketu sloužící k transportu k nejbližší jehličkové tiskárně.

Nikdo pak nezapomene zmínit onu hrůzostrašně vypadající částku čtyřiceti tisíc, která byla do projektu investována ze státního rozpočtu.

Mohlo by se to zdát jako pakatel v porovnání za cenu nových aut, výlep nic neříkajících hesel na staré vozy, či za plakáty smutně koukajících policistů shánějících nového parťáka. Přesto však zůstává budování image na tomto místě nejméně efektivní formou komunikace s veřejností.

Zkusme při této příležitosti nahlédnout do budoucnosti a představit si tuto virtuální policejní služebnu jako precedens – že je něco takového přijatelného a jediné, co s tím můžeme udělat, je nesouhlasit a stěžovat si – na konečném výsledku však nic nezměníme. Pak se klidně může stát, že se k policii přidá některá jiná státní instituce, která bude chtít vylepšit obraz ve virtuálním světě. Zatímco soukromá firma by se už z podstaty svého bytí musela ptát, může-li se taková kampaň vrátit zpátky (a obávám se, že odpověď zní ne), veřejné instituce takové „malicherné“ problémy řešit nemusí, zvláště když utrácejí cizí peníze.

Další dva nebo tři virtuální úřady pak mohou klidně spustit lavinu, na jejímž konci se ve světě Second Life budeme moci setkat například s virtuální veterinární správou nebo ochranáři životního prostředí. Budování vzdušných zámků se tak brzy může stát výnosný byznys stejně jako stavba dálnic nebo jiné veřejné zakázky. Vždyť z cizího krev neteče.