Návštěvníci zdrojem smíchu
V zoologické zahradě šimpanze velice baví, když mohou na návštěvníky před svým výběhem plivnout nebo vyprsknout vodu, kterou si naberou do úst. Rozesměje je, jak se lidi leknou a uskočí.
Z referátů o psychice lidoopů vyplynulo, že tito tvorové lidem geneticky nejbližší si také rádi hrají s člověkem na honěnou nebo na schovávanou. Vědci zabývající se výzkumem chování při humorných situacích rovněž zjistili, že šimpanzi vydávají zvuky podobné smíchu. Rozveselí je, pokud vám mohou skočit z výšky na záda nebo když je lechtáte. To je rozesměje nejvíc.
Osobitý smysl pro humor však šimpanzi projevují jen v situacích, které pro ně nejsou biologicky důležité. Když jde o lov kořisti, výchovu mláďat nebo obranu před nepřítelem, jde „sranda“ stranou.
Na kongresu se nemluvilo jen o lidoopech, ale také o lidech. Americká antropoložka Tanya Smith, která působí v Institutu Maxe Plancka v Lipsku, informovala o metodě, jíž lze zkoumat zuby našich pradávných předků.
|
Pustťe si nahrávku První sníh |
Zub si zobrazí v trojrozměrném modelu a pak jej „nařeže“ pomocí počítačového tomografu na tenké plátky. Strukturu zubní skloviny pak porovnává s mikroskopickými snímky současných jedinců.
Tímto postupem dokáže americká antropoložka určit, kdy například matka přestala dítě kojit nebo v jakém věku jedinec zemřel. Dobu úmrtí lze určit s přesností na měsíce až na týdny. „Pro pochopení lidské evoluce je to velmi zásadní metoda, protože dosavadní postupy určují věk u dospělých lidí s tolerancí pět až deset let,“ komentuje přínos postupu docent antropologie Václav Vančata, který společně s kolegy z Pedagogické fakulty a z Fakulty humanitních studií UK setkání primatologů zorganizoval. Výzkumem mléčných zubů našich dávných předků Tanya Smith určila, že dětství trvalo o jeden a půl roku déle než u dnešních lidí.
Gorily v akci
Účastníky kongresu mimořádně zaujal referát o nástrojové činnosti goril v pražské zoologické zahradě.
Odborníci všeobecně předpokládali, že největšími mistry v používání nástrojů jsou šimpanzi. Ano, jsou nejšikovnější, protože mají nejvíce příležitostí k tzv. nástrojové činnosti. Zatímco gorila rozbije termitiště úderem dlaně, musí šimpanz vzít kámen nebo klacek, protože nemá takovou sílu. Gorila tedy nástroj tak často používat nemusí. „Během projektu Odhalení, při kterém kamery 24 hodin denně monitorují gorily v pražské zoo, jsem zjistila, že i tito lidoopi dovedou používat nástroje velmi šikovně. Zkoumali jsme, jak si dokážou poradit jen s materiálem, který mají v zajetí k dispozici,“ říká autorka referátu primatoložka Marina Vančatová z Univerzity Karlovy.
Zatímco v přírodě jsou gorily obklopeny spoustou větví, listů i stonků a mohou si
vybírat podle libosti, v zajetí moc materiálů pro výrobu nástrojů neseženou. Ve výběhu nejsou kameny ani klacky, protože gorily by s nimi mohly házet po sobě nebo po lidech nebo by mohly naštípnout pancéřové sklo, které je odděluje od návštěvníků.
Výběr předmětů použitelných jako nástroje je tedy omezený. Přesto jsou gorily v jejich používání rovnocenné šimpanzům. Počátkem 30. let minulého století zkoumal zoolog Kohler, jak dokáže šimpanz dosáhnout na pamlsek zavěšený příliš vysoko. Lidoop a pak postavil dvě bedýnky na sebe, vyskočil na ně a pamlsek bez problémů získal. Šimpanz tehdy tímto postupem udivil odborníky i laiky.
Ovšem teď se ukazuje, že stejně vynalézavé jsou i gorily. Když jim v pražské zoo dali do pavilonu souhrou náhod plastové přepravky na ovoce, začali je lidoopi používat jako hnízdo, hudební nástroj, zbraň i jako podstavec pro dosažení pamlsku.
Primatoložku překvapilo, jak odlišně postupovala samice Kijivu při získávání dobroty. Videozáběry z projektu Odhalení ukazují, jak po vysoko zavěšené mrkvi skáče. Tak postupuje, když na zádech nemá své mládě Moju. Pokud se jí ovšem držel potomek, pak Kijivu neriskovala a k dosažení pamlsku použila přepravky z plastu.
Bez zaváhání vzala bedničku, postavila ji nastojato, vylezla na konstrukci a mrkev utrhla. Nepostupovala metodou pokus-omyl, jednala velmi cíleně. „Bezesporu musela mít v hlavě nějaký plán. Její postup splnil kritéria kulturního chování; samice si udělala představu a úkol velmi rychle vyřešila,“ říká primatoložka Vančatová.
Když podobné pokusy dělali šimpanzi v jiných zoo, museli nad úkolem s bedničkami přemýšlet, zatímco v pražské zoo gorilí samice rovnou jednala. „Nejsou chytřejší, ale bedničky se pro ně staly naprosto přirozenou součástí jejich života. Proto zřejmě Kijivu řešila úkol naprosto elegantně a okamžitě,“ vysvětluje Vančatová.
Gorily využily i dřevitou vlnu, kterou dostávají pro stavbu hnízd. Dvouleté mládě Moja od matky odkoukalo, jak si vytvořit polštářek, aby pařez při sezení tolik netlačil. Primatoložku Vančatovou však nejvíce překvapilo, jak si gorilí samice Kijivu udělala z dřevité vlny boty. Na videonahrávce je vidět, že samice si při prvním kontaktu se sněhem uvědomila, že to bílé na zemi studí. Vyrobila si proto cosi jako bačkory.
| Další podrobnosti si přečtěte v sobotním vydání deníku |
