Detektivové z televizních seriálů chytají zločince jako na běžícím pásu a kriminalistické laboratoře jim k tomu dodávají nezvratné důkazy. Americká National Academy of Science ve své zprávě nabízí jiný obrázek.
Postupy kriminalistů mají k dokonalosti daleko. Pokud se má výrazně snížit počet justičních omylů, musí kriminalistické laboratoře podstatně zkvalitnit svou práci. Kriminalistickou vědu čeká spousta práce při ověřování stávajících laboratorních postupů.
V posledních letech přibývá v USA případů, kdy byli lidé nejprve odsouzeni na základě „nezvratných“ důkazů z kriminalistických laboratoří a následně osvobozeni, když se ukázalo, že se do analýz vloudila chyba. Dokonce i tak spolehlivá věda, jakou je bezesporu daktyloskopie, může fatálně selhat.
Příkladem byl bombový útok na vlaky na madridském nádraží z 11. března 2004, při kterém zahynulo 191 lidí. Na plastové tašce s výbušninou byly nalezeny otisky prstů, které experti americké FBI přisoudili právníkovi Brandonu Mayfieldovi. Mayfield byl zatčen a držen ve vazbě jako terorista až do května, kdy experti zjistili, že otisky jsou sice nápadně podobné, ale nejsou úplně shodné. Jak často může dojít k podobným omylům?
„S výjimkou DNA analýz nebyla u žádné kriminalistické metody prokázána schopnost konzistentně a s vysokou spolehlivostí prokázat spojitost mezi důkazem a určitým člověkem,“ tvrdí zpráva National Science Foundation.
Mnozí američtí kriminalisté s těmito závěry souhlasí. „Já na něco podobného čekám už dlouho,“ řekl v rozhovoru pro časopis New Scientist hlavní policejní patolog státu New York Michael Baden.
Baden analyzoval důkazy v řadě komplikovaných kriminálních případů. Jako
příklad chybně použitých kriminalistických analýz uvádí Baden případy lidí, kteří byli odsouzeni na základě porovnání jejich vlasů s vlasy pachatele nalezenými na místě trestného činu. Teprve analýzy DNA ukázaly, že vlasy sice vypadají úplně stejně, ale patří různým lidem. „Výsledky analýz, které jsme považovali za přesvědčivé, nemusí být správné,“ připouští Michael Baden.
Výjimečnému postavení se těší jen testy DNA. Ty jsou zatíženy jen velmi malou pravděpodobností chyb. Navíc jsou pravděpodobnosti „omylu“, tedy náhodných shod v DNA dvou jedinců, známé a soudci to mohou zohlednit. U jiných kriminalistických testů však riziko chyb neznáme.
Vědci ví, že otisk prstu je skutečně jedinečný a důkladná daktyloskopická analýza dokáže shodu prokázat. Jak ukázal případ Brandona Mayfielda, v reálných situací se to ale z nejrůznějších důvodů nemusí podařit. Daktyloskopie nepracuje se stoprocentní spolehlivostí.
Kriminalisty čeká celá řada ověřovacích studií, které například prověří, jak se liší různé otisky jedné a téže osoby anebo jak moc se podobají otisky lidí z určité populace. Na základě takto získaných údajů bude moci kriminalista říci, s jakou pravděpodobností byla identifikace pachatele provedena.
Postupy kriminalistů mají k dokonalosti daleko. Pokud se má výrazně snížit počet justičních omylů, musí kriminalistické laboratoře podstatně zkvalitnit svou práci. Kriminalistickou vědu čeká spousta práce při ověřování stávajících laboratorních postupů. V posledních letech přibývá v USA případů, kdy byli lidé nejprve odsouzeni na základě „nezvratných“ důkazů z kriminalistických laboratoří a následně osvobozeni, když se ukázalo, že se do analýz vloudila chyba. Dokonce i tak spolehlivá věda, jakou je bezesporu daktyloskopie, může fatálně selhat.
Příkladem byl bombový útok na vlaky na madridském nádraží z 11. března 2004, při kterém zahynulo 191 lidí. Na plastové tašce s výbušninou byly nalezeny otisky prstů, které experti americké FBI přisoudili právníkovi Brandonu Mayfieldovi. Mayfield byl zatčen a držen ve vazbě jako terorista až do května, kdy experti zjistili, že otisky jsou sice nápadně podobné, ale nejsou úplně shodné. Jak často může dojít k podobným omylům?
„S výjimkou DNA analýz nebyla u žádné kriminalistické metody prokázána schopnost konzistentně a s vysokou spolehlivostí prokázat spojitost mezi důkazem a určitým člověkem,“ tvrdí zpráva National Science Foundation.
Mnozí američtí kriminalisté s těmito závěry souhlasí. „Já na něco podobného čekám už dlouho,“ řekl v rozhovoru pro časopis New Scientist hlavní policejní patolog státu New York Michael Baden.
Baden analyzoval důkazy v řadě komplikovaných kriminálních případů. Jako
příklad chybně použitých kriminalistických analýz uvádí Baden případy lidí, kteří byli odsouzeni na základě porovnání jejich vlasů s vlasy pachatele nalezenými na místě trestného činu. Teprve analýzy DNA ukázaly, že vlasy sice vypadají úplně stejně, ale patří různým lidem. „Výsledky analýz, které jsme považovali za přesvědčivé, nemusí být správné,“ připouští Michael Baden. Výjimečnému postavení se těší jen testy DNA. Ty jsou zatíženy jen velmi malou pravděpodobností chyb. Navíc jsou pravděpodobnosti „omylu“, tedy náhodných shod v DNA dvou jedinců, známé a soudci to mohou zohlednit. U jiných kriminalistických testů však riziko chyb neznáme.
Vědci ví, že otisk prstu je skutečně jedinečný a důkladná daktyloskopická analýza dokáže shodu prokázat. Jak ukázal případ Brandona Mayfielda, v reálných situací se to ale z nejrůznějších důvodů nemusí podařit. Daktyloskopie nepracuje se stoprocentní spolehlivostí.
Kriminalisty čeká celá řada ověřovacích studií, které například prověří, jak se liší různé otisky jedné a téže osoby anebo jak moc se podobají otisky lidí z určité populace. Na základě takto získaných údajů bude moci kriminalista říci, s jakou pravděpodobností byla identifikace pachatele provedena.
