Všechny tři tyto případy spadají do rámce nové technologie nazývané emoční programování, napsal list The New York Times. Jeho cílem je dát počítačům schopnost číst emoce uživatelů, anebo na ně emocionálně působit.
Pro lidi zásadní schopnost
Lidé jsou dobří při rozpoznávání emocí ostatních. Rychle si uvědomíme, že právě teď není ta správná chvíle jít za šéfem, anebo že naše láska měla mizerný den. Tyto schopnosti jsou tak zásadní, že lidé, kteří je nemají, jsou označováni za zdravotně postižené.
K TÉMATU: |
A přitom až donedávna naše stroje nedokázaly rozeznat ani ty nejjednodušší emoce, jako je hněv nebo frustrace. Navigační systém GPS si šťastně žvatlá, i když je řidič právě zralý mrštit jím z okna. Online hodina pokračuje, i když se polovina studentů ve výkladu ztratila. Letištní bezpečnostní systém nedokáže říct, zda se někdo chová divně proto, že něco skrývá, anebo zda se jen bojí létat.
Technologie, která tuto schopnost zvládne, by také mohla pomoci lidem, kteří mají problémy s vnímáním emocí ostatních, jako jsou osoby trpící nějakou formou autismu, anebo poskytovat společnost a povzbuzení obyvatelům domů s pečovatelskou službou. Podle přesvědčení některých výzkumníků bez zvládnutí emocí počítače nikdy nedosáhnou plného potenciálu pomoci lidem.
Emoce jako nuly a jedničky
"Náš digitální svět z valné většiny zcela postrádá bohaté způsoby vyjádření našich emocí," řekla Rosalind Picardová, ředitelka emoční programovací výzkumné skupiny Massachusettského technologického institutu (MIT). Více než dvě desetiletí už pracuje na tom, aby emoce přeložila do strojového jazyka nul a jedniček. Jedním z jejích raných projektů bylo navržení brýlí pro osoby s Aspergerovým syndromem, který je mírnější podobou autismu. Tyto brýle nositele varovaly, když někoho začal nudit.
Velký bratrZ pomyšlení na podobná zařízená schopná číst emoce u některých lidí vyvolává husí kůži. Nezastírají, že úmysly stojící za emočním programováním jsou nepochybně dobré, ale vyvolávají otázky ohledně toho, co vlastně společnost od technologie chce. Opravdu chceme, aby náš účet na Facebooku nebo online reklama věděly, jak se dnes cítíme? Chceme roboty, kteří nás přesvědčí, že jim na našich pocitech doopravdy záleží? Krom toho jakákoli emoční technologie bude vždycky omezená naší vlastní schopností interpretovat emoce, řekl Arvid Kappas, profesor německé Brémské univerzity. Sami lidé často špatně vykládají emoce těch druhých a navzájem si nerozumějí. Není jasné, jak by si počítače, které lidé naprogramují, mohly vést lépe, dodal Kappas. |
Lidé trpící Aspergerovým syndromem se často drží jednoho tématu a nedokážou číst takové společenské náznaky, jako je zívání, vrtění, či uhýbání očima, které naznačuje, že posluchač se nudí. Prototyp zahrnoval maličký semaforek viditelný jen nositeli, který zablikal žlutě, když konverzace začala váznout, a rozsvítil se červeně, když posluchač naprosto ztratil zájem.
Picardová před časem se spolupracovníky vyvíjela software, který mapuje 24 míst na tváři, aby vytušil emoci. V minulosti měly počítačové algoritmy problém rozeznat například upřímný úsměv od úsměšku nebo zubů křečovitě stisknutých frustrací. Jednou z příčin byla skutečnost, že tyto výrazové změny jsou často velmi prchavé a v celkové skladbě obličeje představují jen malé rozdíly.
K zachycení výrazových jemnůstek bylo třeba vysoké rozlišení webových kamer, které až donedávna nebylo dostupné. Software rovněž potřebuje tisíce příkladů každého výrazu tváře, u něhož člověk označí, co znamená. Pokud nebude k dispozici dostatek vzorků napříč kulturními a věkovými skupinami, pak stroj nebude schopný se ve výrazových odlišnostech vyznat.
Pomůže technologie školákům?
Technologie schopné vnímat emoce by jednoho dne mohly pomoct také online vzdělávacím programům poskytovat lepší vzdělávání. Nyní když student udělá chybu, nedokáže program říct, jestli je to proto, že se nudí, anebo proto, že je zmatený. Program, který by tohle dokázal odlišit, by mohl nudícím se žákům přihrát náročnější úkoly a těm zmateným naopak jednodušší.
Robotická hlava postavená na Cambridgeské univerzitě je duchovním dílem profesora počítačové technologie Petera Robinsona, který na ní začal pracovat poté, co ho jeho vesele tlachající GPS nasměrovalo přímo do dopravní zácpy. Tehdy ho napadlo, jestli by nešlo navrhnout robotického řidičova společníka, který by dokázal vycítit náladu a například zmlknout, když vycítí, že je řidič zmatený, roztěkaný, ospalý nebo naopak příliš napjatý.
