Katastrofa začala nenápadně. Už v zimě na přelomu válečných let 1916 a 1917 ošetřili ve Vídni v c. k. Vilemínině nemocnici sto pacientů s těžkou chřipkou, ale nemocní se objevují i v Lipsku, Štrasburku či Královci (Kaliningradu). V září 1916 zasáhne chřipkový virus Buenos Aires a odtud se rozšíří do celé Argentiny. Starší lidé mají ještě v paměti „ruský katar“ z let 1889–93, který po celém světě zabil zhruba milion lidí. Protože je však v plném proudu válečné dění, předzvěstem nové epidemie, jež se posléze změní v pandemii, zprvu skoro nikdo nevěnuje pozornost.
Svět před koronavirem zažil pět chřipkových pandemií. Podívejte se, jak dopadly |
Pak se ale cosi změní. Z různých částí Evropy i Ameriky začínají chodit zneklidňující zprávy o nemoci, která postihuje zejména vojáky. Zprvu nemá ani jméno.
Historik medicíny a autor knihy Španělská chřipka – Příběh pandemie z roku 1918 Harald Salfellner (Vitalis, Praha 2018) nastiňuje tři možné scénáře původu chřipkové epidemie z konce první světové války, z nichž každý má své zastánce v odborné veřejnosti: mohla přijít z Číny, z Ameriky, nebo z vojenských táborů na západě Francie. Ať tak či onak, na jaře a v létě 1918 už chřipka řádila v Evropě i v Americe. Zatím si však nežádala mnoho mrtvých. První vlna se zdála být mírná a oběti byly především z řad amerických vojáků ze základny v západofrancouzském přístavu Brest.
Smrtící podzim
Jenže pak udeřila druhá, smrtící vlna chřipky. Přišla na přelomu léta a podzimu 1918 a už měla i jméno: španělská.
