Kočka v sobě šelmu nikdy nezapře. Jak zdomácněla?

Byly to z valné části právě kočky, kdo určoval, do jaké míry budou sdílet život s lidmi. Ty nejodvážnější a nejkrotší pronikly až do lidských příbytků, kde našly ochranu a mohly se přiživit na zbytcích jídla.

Přesto kočka nikdy plně nezdomácněla. Nezapře v sobě malou šelmu, která si udržuje určitou míru nezávislosti na člověku. V případě potřeby se o sebe umí postarat sama. O tom, že ke svým volně žijícím předkům nemají domácí kočky tak daleko, svědčí i fakt, že se v některých oblastech stále ještě příležitostně kříží s divokými kočkami.

Proces kočičí domestikace zůstával dlouho záhadou. Domácí kočky jsou o trochu menší než jejich divocí předci. Mohou se pochlubit nejrůznějšími typy srsti a zbarvení. Jsou také mnohem společenštější než divoké kočky. V těchto ohledech formovala domestikace kočku podobně jako psa, skot a další domácí zvířata.

Na druhé straně se ale domácí kočka od jiných domestikovaných savců v mnoha ohledech liší. Američtí vědci pod vedením Michaela Montagueho z Washingtonovy univerzity v Saint Louis našli v genomu kočky domácí řadu zajímavých stop prozrazujících historii zdomácnění těchto zvířat.

Přečtená Skořice

Kompletní dědičná informace domácí kočky byla poprvé nahrubo přečtena už v roce 2007. Američtí genetici se rozhodli pro genom kočky habešské, která dostala pro své zbarvení jméno Skořice (anglicky Cinnamon). Znali velmi dobře její předky. Věděli, že se u nich vyskytuje oční choroba, která často postihuje i člověka. Dědičné předpoklady pro nemoc koček mohly napovědět i o tom, co způsobuje podobné problémy u lidí.

Pro potřeby výzkumu domestikace přečetl Montague se svými spolupracovníky navíc kompletní dědičné informace 22 domácích koček různých plemen pocházejících z rozličných koutů světa a k tomu i genomy divokých koček z Blízkého východu a Evropy. Výsledky analýz zveřejněné minulý týden ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences poukázaly na třináct genů, které se významně měnily s tím, jak divoké kočky během domestikace zkrotly.

Domácí kočky mají například pozměněné některé geny pro bílkoviny, které v mozku zprostředkovávají přenos nervových vzruchů. Z pokusů na laboratorních myších genetici vědí, že podobné změny mají za následek menší ustrašenost, ale i nárůst schopností osvojit si nové dovednosti. Přesně to potřebovaly kočky, když chtěly žít vedle lidí a lovit myši, krysy a potkany v jejich sýpkách.

Darwinova záhada

Montague s kolegy odhalil u domácích koček změny v genech, které stojí v pozadí takzvaného domestikačního syndromu. S tímto fenoménem si lámal hlavu už Charles Darwin.

Všechna domestikovaná zvířata vykazují podobné změny – například zkrácení lebky, zmenšení mozku, ale i změny ve zbarvení. Objevují se mezi nimi kupříkladu strakatí či bíle zbarvení jedinci. Záhadu stejného spektra změn provázejících domestikaci zvířat od psa až po skot rozlouskli nedávno genetici. Zjistili, že během domestikace se mění několik málo genů, které ovlivňují chování buněk ve vyvíjejícím se zárodku, konkrétně v části označované jako nervová lišta.

Buňky z nervové lišty putují během vývoje do různých částí zárodku a podílejí se na vzniku kostí, chrupavek, svalů, kůže a třeba i nadledvin, které jsou klíčové pro zvládání stresu. I malá odchylka v migraci buněk z nervové lišty může mít na utváření těla živočicha, tvar jeho hlavy, zbarvení srsti nebo i chování razantní vliv.

Domácí kočky mají změněnou přinejmenším pětici genů, které tyto procesy řídí. Genetické analýzy odhalily i výsledky cílené snahy lidí získat kočky s určitými znaky. Například pro kočky plemene birma jsou typické bílé tlapky. Analýza odhalila, že za tento znak zodpovídají dvě malé změny v genu, který se podílí na určení barvy srsti. Vše nasvědčuje tomu, že se lidem kočky s bílými tlapkami líbily a přednostně si je vybírali pro chov.

Jen jsme je tolerovali

Ve srovnání s genomem psa či dalších domácích zvířat prodělala dědičná informace domácích koček výrazně menší změny. Odráží se v tom podstatně kratší historie kočičí domestikace. Psi žijí s člověkem zřejmě už 30 000 let, kočka asi třetinu této doby.

Zároveň je v kočičím genomu patrné, že její domestikace proběhla jinak než u jiných zvířat. Skot, ovce, prasata nebo psy si člověk vybral a sám je cíleně zdomácněl. V genomu těchto zvířat jsou patrné změny, které vyvolal člověk tím, že pro další chov používal ta nejvhodnější zvířata. Kočka si vybrala člověka a naučila se s nímžít. Změny v genomu domácích koček tak velkouměrou odrážejí adaptace, kterými se kočka přizpůsobovala člověku.

„Kočky nebyly šlechtěny za nějakým účelem tak, jak to člověk dělal se psem a dalšími domácími zvířaty,“ říká člen Montagueova týmu genetik William Murphy z Texaské A&M univerzity. „Kočky se na nás pověsily a my jsme jim to tolerovali.“

Kočičí genom vydal i četná svědectví o tom, jak jsou kočky a kočkovité šelmy přizpůsobeny ke svému způsobu života. Vědci odhalili změny genů, které přispěly ke zlepšení kočičího sluchu a k lepšímu vidění ve tmě. Kočky se při nočních lovech spoléhají právě na sluch a zrak. Proto mají ve srovnání se psem výrazně slabší čich.
Naopak velmi bohatá genetická výbava pro vnímání feromonů dovoluje samotářsky žijícím divokým kočkám monitorovat přítomnost nežádoucích konkurentů a pomáhá jim při hledání partnerů během námluv.