Autismus se dlouho považoval za chorobu spojenou s narušeným sociálním vnímáním. Postižení nedokáží reagovat na podněty od svého okolí, které "zdraví" lidé bez problémů rozeznávají - například výraz hněvu či náklonnosti. Míra této společenského "neschopnosti" se samozřejmě může výrazně lišit. Řada nemocných dokáže žít v podstatě samostatně.
Ale z medicínského hlediska bohužel problém této nemoci není vůbec jednoduchý. Jejím tělesným příčinám věda stále nerozumí. Hypotéz je ovšem mnoho. Včetně té, že že jde o projevy různých postižení, které jen medicína shrnuje do jedné skupiny.
Trvalého zájmu se dostává myšlence, že autisté nejsou schopni odlišit sami sebe od jiných. V podstatě jejich problém podle této myšlenky není ani tak v tom, že by nemohly vnímat ostatní, ale nedokáží si vytvořit představu vlastního já. Hypotézou se zabývá celá řada výzkumných týmů, včetně odborníků ve Výzkumném centru autismu na univerzitě v anglickém Cambridge.
Ti se rozhodli myšlenku ověřit při sledování fungování mozku autistů v reálném čase. Vycházeli z poznání, že pokud se zabýváte v myšlenkách sami sebou, ve vašem mozku se zvyšuje činnost některých charakteristických oblastí. Například takzvané ventrální mediální prefrontální kůry (je to neuvěřitelné, ale bude jednodušší komplikovanou zkratku VMPCF).
V Cambridgi sestavili skupinu 66 osob: polovina byli autisté, zbytek kontrolní skupina "zdravých". Položili je pod funkční magnetickou rezonanci a kladli jim jednoduché otázky, které se týkaly jejich názorů a přesvědčení, osobních zálib či fyzických charakteristik. U nepostižených se činnost VMPCF zvýšila, kdykoliv otázky směřovaly jim na tělo. Činnost této mozkové oblasti byla naopak nižší, když se experimentátoři ptali například po britské královně. Ovšem v případě autistů se žádný významný rozdíl neprojevil. Jejich mozek otázky po královně i po nich samých zpracovával v podstatě stejně.
Jak uvádí autoři studie, život ve společnosti si žádá, aby člověk chápal svou podobnost s jiným nebo naopak svou odlišnost. Snížená schopnost autistů v tomto ohledu může dobře vysvětlovat značnou část jejich společenského handicapu. Je to další plus pro hypotézu narušeného sebevnímání, ale rozhodně to ve vleklé diskusi o autismu není zásadní slovo. Už proto, že použitá metoda nemůže říct nic o příčinách nemoci.
