Co vlastně dělají děti těchto vynikajících vědců? A co potomci dalších slavných a ve světě uznávaných českých badatelů, jakými byli například imunolog Milan Hašek, biolog Josef Fulka st., geolog Josef Neužil, fyziolog Jan Bureš nebo epidemiolog Karel Raška? Vydali se v otcových šlépějích? Zdědili vědecké geny po svých slavných rodičích? A jaké vlastnosti a sklony mezi tyto „vědecké geny“ vlastně patří? Je to inteligence, schopnost soustředění, silná vůle, nebo jiné myšlení a vidění světa? Nasměrovaly je na dráhu výzkumníka geny, nebo spíš příklad rodičů, odpozorovaný vzor?
Odpověď se pokusily najít vědecké novinářky Eva Bobůrková, Eva Hníková a Eva Vlčková v knize Věda nepadá daleko od stromu, která vychází právě v těchto dnech v nakladatelství Academia. Představují v ní celkem čtrnáct vědeckých rodin a jejich příběhů: kromě již zmíněných ještě Brandlových, Vyklických, Pačesových, Scheirichů, Seemanových a Jungwirthů.
