Kdy se takový doping uplatní? Anebo už je ve hře a pomáhá k vítězství třeba na právě probíhající olympiádě v Turíně?
Po genech je sháňka
„Olympijské hry v Athénách v roce 2004 byly poslední, kde se ještě neuplatnil genový doping,“ tvrdí Lee Sweeney z University of Pennsylvania. K tomuto prohlášení má americký vědec pádný důvod.
V laboratoři vnášel myším a potkanům do jejich dědičné informace gen pro růstový faktor IGF1. Pokusná zvířata získala až o třetinu mohutnější svaly a snáze se zotavovala ze zranění. Výsledky výzkumu vzbudily velkou pozornost a ve Sweeneyho pracovně nepřestával drnčet telefon. Často mu volali lidé stižení dědičným onemocněním svalů a zajímali se, jestli by jim podobný postup nemohl pomoci v boji s chorobou.
Ozývali se ale i trenéři. Chtěli vědět, nakolik by podobný zákrok zvýšil výkonnost jejich svěřenců. Podle Sweeneyho by gen pro IGF1 v lidském těle zajistil zvýšenou produkci růstového faktoru, a tím i fyzickou zdatnost na dlouhá desetiletí.
Podobných experimentů proběhla ve světových laboratořích celá řada. Zvířatům lze cíleným zásahem do dědičné informace navodit intenzivní růst svalů nebo jim pozměnit složení svalových vláken tak, že se z nich stanou vynikající vytrvalci.
Cílem výzkumu není vývoj nových forem sportovního dopingu, ale rozvoj nesmírně nadějného odvětví medicíny označovaného jako genová terapie. Odstartovalo s velkými ambicemi už v roce 1990.
O deset let později se dopracoval k významnějším výsledkům tým francouzského lékaře Alaina Fishera. Vyléčil přenosem genu „bublinové hochy“.
Tyto děti mají kvůli poškození jednoho genu silně narušenou imunitní obranu a musí žít v trvalé izolaci. Smrtelně je ohrožuje i celkem banální infekce. Fisher upravil metodami genového inženýrství neškodné lidské viry tak, aby sloužily jako trojští koně a vnášely do lidských buněk gen, který malí pacienti postrádají.
„Bublinoví hoši“ se uzdravili. Bohužel, genová terapie ukázala i svou odvrácenou tvář. U třech dětí se gen vmáčkl na krajně nevhodné místo a odstartoval u nich leukémii. Jeden z Fisherových pacientů zemřel.
Světová antidopingová komise vynakládá ve své osvětové kampani značné úsilí na to, aby vysvětlila, že metody přenosu genů do lidského organismu jsou zatím v plenkách a nesou s sebou značná rizika. Nechají se tím zájemci o nové dopingové prostředky odradit? Těžko.
Poptávka po nových prostředcích pro sportovní doping neutuchá. Svědčí o tom případy atletů usvědčených v nedávné době z užívání anabolického steroidního hormonu tetrahydrogestrinonu, známějšího pod zkratkou THG. Vyvinula jej americká společnost BALCO speciálně pro účely sportovního dopingu. Kromě nesporného účinku na sportovní výkonnost patřil k jeho hlavním přednostem fakt, že jej nedokázaly odhalit antidopingové testy.
„Případ THG jasně dokázal, že existují lidé, kteří usilovně pracují na vývoji nových dopingových prostředků pro atlety,“ řekl šéf kalifornské antidopingové laboratoře Don Catlin. Ta THG odhalila jako první. „Pro chemiky existuje nespočet možností, jak připravit dopingovou látku. Musíme se proto ptát, jestli je v současnosti po pádu THG ve hře nějaký další doping. Já jsme si jist, že ano. Jen jsme ho ještě neodhalili.“
Je mezi těmito dosud neodhalenými prostředky i genový doping? Zatím při něm nebyl nikdo přistižen. Není to však důvod k jásotu.
Od roku 2003 je genový doping na oficiálním seznamu zakázaných podpůrných prostředků. Spolehlivé testy pro jeho odhalení ale zatím neexistují.
Vrátí se EPO?
Genový doping může v současné době vrátit do hry látky, které se zdály „odepsané“, protože se na ně začalo účinně testovat. Příkladem může být hormon erytropoetin známý pod zkratkou EPO. Tato bílkovina je produkována v lidském těle, kde má za úkol zvyšovat produkci červených krvinek.
Sportovci soupeřící ve vytrvalostních disciplínách, jako jsou běhy na dlouhé trati nebo cyklistika, si pomocí EPO zajišťovali vyšší kapacitu pro přenos kyslíku do tkání namáhaných při extrémních výkonech.
První oficiální testy na EPO proběhly na olympiádě v Sydney. V následujících letech uvízly v sítích antidopingové kontroly i „velké ryby“. Testy na darbopoetin, jenž má stejný účinek jako EPO, zaskočily několik špičkových běžců na lyžích na minulé zimní olympiádě v Salt Lake City. Po usvědčení z dopingu museli medaile a tituly olympijských šampionů s ostudou vrátit.
Základem testu na EPO je fakt, že hormon v „prášku“ se z biochemického hlediska přeci jen trochu liší od hormonu vyrobeného přirozenou cestou v lidském těle podle instrukce vlastního genu. Pokud by se podařilo vpravit do organismu sportovce další kopie genu pro EPO, vyrábělo by podle nich tělo hormon k nerozeznání od molekul z „přirozené“ produkce.
Samotná zvýšená produkce hormonu není nezvratným důkazem genového dopingu. Někteří lidé mají díky dědičné dispozici přirozeně zvýšenou produkci červených krvinek a jejich tělo se chová i bez dopingu, jako kdyby dostávalo EPO.
Ve světové špičce cyklistických profesionálů najdeme asi pět jezdců, kteří takovou vlohu mají. Pro antidopingovou kontrolu mají oficiálně udělenou výjimku z hodnot považovaných za „normální“. Nelze vyloučit, že by se stejné výjimky mohli domoci také uživatelé genového dopingu.
I v tomto případě hrozí genový doping vážnými riziky. Makakům, kterým byl do těla vpraven gen pro EPO, začal jejich vlastní imunitní systém po určité době likvidovat nově tvořené červené krvinky.
