Na druhé straně žena - ochránkyně domácího krbu, která prakticky nevytáhne paty z jeskyně, připravuje jídlo, opečovává děti, nezavře pusu a úzkostně očekává, jestli se její muž vrátí z lovu s nějakou kořistí, protože by bez něj umřela i s dětmi hlady. Zkrátka nesamostatná, závislá bytost.
Představa mlčenlivého muže - lovce se zjevně odvíjí spíše od hrdinů amerického Divokého západu než od reálných mužů. Ale soustřeďme se na představu pasivní ženy „jeskyňky“ a na to, proč je z větší části nepravdivá.
Americká antropoložka Helen Fisherová z Rutgersovy university v New Jersey prostudovala tisíce prací na téma vrozených rozdílů v psychice a vlohách mužů a žen. Poté napsala knihu První pohlaví, s podtitulem Přirozené schopnosti žen a jak mění svět.
Došla k závěru, že mužské myšlení je poněkud lineárnější, postupující krok za krokem, ženské poněkud více „síťující“, sledující více vazeb a vztahů, ale obě pohlaví samozřejmě používají oba přístupy.
Pracovní specializace mužů a žen se v prehistorii sice lišily, ale nikoli zase tak zásadně. Jestliže muži lovili velká zvířata, pak ženy posháněly většinou 60 až 80 procent každodenní obživy. Většinou sběrem rostlinné potravy a lovem menších živočichů. Mužský příspěvek k jídelníčku měl nárazovější charakter, ženský příspěvek zajišťoval alespoň jakýs takýs základ obživy.
Rozdíl mezi pasivní ženou „jeskyňkou“ a aktivní, samostatnou ženou sběračkou je zásadní a kvalitativní. Model pasivní ženy „jeskyňky“ je totiž ideologický a velmi viktoriánský, což zdůrazňuje i známá americká primatoložka Sarah Blaffer Hrdy ve své knize Žena, která se nikdy nevyvinula.
Upozorňuje, že v 19. století vědci předpokládali, že ženy jsou sexuálně pasivní bytosti, zcela pohlcené mateřským posláním a nemající žádné politické instinkty, to jest netoužící spoluvytvářet společnost za hranicemi své rodiny.
Jenomže samice primátů ve skutečnosti projevují asertivitu, sexuální aktivitu i soutěživost, a čím lepší postavení mezi ostatními samicemi v tlupě mají, tím jsou také evolučně úspěšnější. Vzájemné soupeření samic primátů není navenek tak nápadné jako soupeření samců, ale z hlediska šance jednotlivých mláďat na přežití je nesmírně důležité.
Zároveň je samozřejmé, že samice primátů získávají potravu samostatně a nejsou v tom závislé na samcích. Proč by to u prehistorického člověka, tvora společenského a všežravého, mělo být jinak?
Snažení pravěkých hospodyněk
Pravěké ženy - naše předchůdkyně, po kterých jsme zdědily své geny - si nemohly dovolit být pasivní a záviset plně na mužích.
Pokud opravdu trpně čekaly na příchod lovců a poté je oddaně opečovávaly, pak snad jedině v obdobích, kdy byla krajina zapadaná sněhem a jiné zdroje potravy než velká zvířata nebyly k mání.
Jediné historické období, kdy si ženy střední třídy mohly dovolit zůstávat doma a čekat, jakou obživu tatínek přinese z práce, je právě to, ke kterému ještě sahá paměť našich generací, devatenácté a dvacáté století. A životní styl našich babiček a prababiček si celkem zákonitě máme sklony malovat jako jedině správnou a navíc odvěkou idylku.
Jak jsou tyto představy relativní, ukazuje Donna Harawayová ve své knize Vize primátů, kde porovnává metodiku přírodních věd a zejména primatologie v různých nepříliš dávných obdobích historie.
Její pozorování působí až smutně groteskně. Zatímco kolem roku 1920 znamenalo „vědecké“ zkoumání goril lovení, vycpávání a muzeální vystavování nejkrásnějších vůdčích samců, kolem roku 1940 jsou zkoumáni šimpanzi v laboratorních podmínkách a vědci se zaměřují na to, jak samec krmí samici a získává výměnou sex (což hbitě aplikují na lidská manželství).
Ale už si nevšímají toho, že i samec někdy nabízí sex za jídlo samici. V padesátých letech klade západní společnost důraz na mateřství a vazby mezi matkou a dítětem, a tak se na primátech dělají známé kruté experimenty, kdy se mláďata oddělují od matek a zkoumá se, jak jsou citově deprivována a jak se později nedokážou postarat o vlastní potomstvo.
Období „dětí květin“ konce 60. a počátku 70. let přináší velmi empatické studie primátů. Typicky třeba Jane Goodallové, a v obecnější rovině vize toho, jak v přírodě spolu zvířátka a kytičky krásně spolupracují.
Záhy nato přichází reakce v podobě neodarwinismu a Wilsonovy a Dawkinsovy sociobiologie, která vše interpretuje z hlediska úspěšnosti různých evolučních strategií jedince a dění v přírodě podrobuje poněkud jednostranné a zálibně cynické analýze výdajů a zisků.
V tomto období blahobytného kapitalismu je nejzajímavější soutěživost a ta je viditelnější u samečků, proto se vědci věnují jim, zatímco rivality samiček si nevšímají. Konečně osmdesátá léta už natolik přijala feministické myšlení, že vědci začínají věnovat pozornost i evolučním strategiím samiček.
Jistě také proto, že se objevuje více žen výzkumnic. Mamutík a jeho ženy Velmi půvabnou poplatnost své době můžeme vysledovat i v představách Eduarda Štorcha o životě pravěkých lidí. Uvedu pasáže z populární knihy Lovci mamutů.
První následuje bezprostředně po smrti praženy Niany: „Ale Njan, muž a pán Niany, je přece jen zaražen a jeho pokňourávání nosem a silné mrkání očima svědčí o tom, že je pohnutý a rozrušený. Ztratil ženu, statnou a spolehlivou služebnici, kterou si kdysi vyměnil za překrásnou medvědí kožešinu.
Těžko si teď opatří novou. Čekají ho zlé starosti. Kdo bude na loveckých cestách nosit jeho stan? Kdo bude žvýkat jeho kožešiny, aby změkly?“ V pravěké tlupě tedy existuje monogamie a zároveň drsná mužská nadvláda, což je dost nepravděpodobná kombinace.
Ženy dělají všechny podřadnější práce, jak se potvrdí o chvíli později, kdy je třeba vyvalit usmrceného zubra z bláta nahoru na břeh a jsou k tomu povolány ženy: žádné viktoriánské chudinky, ale pracovité předchůdkyně žen, které oddřeme a vydržíme všechno.
„Těžké tělo se svezlo nazpět do vody a ženy zdola tlačící sotva mu stačily uhnout. Voda vysoko vyšplíchla a muži se znovu rozesmáli. Viděli už, že to bez nich nepůjde. Byli tím polichoceni a pomalu vstali. S pohrdlivými úšklebky pohlédli na lopotící se ženy a chopili se zubra sami.“
Štorchova kniha vyšla poprvé v roce 1937, tedy zhruba v době, kdy progresivní Tomáš Baťa oficiálně platil ženám polovinu mužské mzdy a nikdo se nad tím nepozastavoval. Dodejme, že Štorch přiznává aspoň nějakou úlohu ženám sběračkám: „Ženy se vracely s košíčky plnými bukvic, žaludů, šípků a jeřabin...“ Sláva. Takže aspoň ve svém zlatém kulturně-pedagogickém fondu nemáme oddaně a úzkostlivě čekající ženy „jeskyňky“, jaké ještě stále straší v angloamerickém světě.
Foto popis| Manažerky v jeskyni Pokud by pravěké ženy čekaly na to, co přinesou muži z lovu, vymřely by celé rodiny hlady. Ženy totiž obstarávaly až 80 procent potravy sběrem plodů, kořínků a hlíz i lovem drobných živočichů.
