Bezvládí nikdy netrvá dlouho. Vždycky se najde narcistický jedinec, který se považuje za ideálního vůdce. Ostatní mu dají překvapivě často za pravdu a podvolí se jeho přehnaným ambicím. To jsou závěry, ke kterým došla ve svých výzkumech americká psycholožka Amy Brynellová z Ohio State University v Newarku. Výsledky jejího bádání zveřejnil vědecký časopis Personality and Social Psychology Bulletin.
Brynellová zapojila do svých pokusů celkem 432 dobrovolníků z řad univerzitních studentů a prověřila u nich různé osobnostní rysy. Kromě jiného hodnotila i jejich soustředění na vlastní osobu, mínění o vlastním nadání a schopnostech. Vysoké skóre v těchto ukazatelích je společně s nízkou mírou schopnosti vcítit se do situace druhých typickým rysem lidí s narcistickou osobností.
Otestovaní studenti byli rozděleni do skupinek po čtyřech a v nich pak absolvovali vlastní experimenty. Dostali například za úkol, aby si představili, že jsou členy výboru studentského svazu a mají mezi sebou vybrat ředitele na další funkční období. Když studenti tento úkol splnili, vyplnili formulář, v kterém hodnotili, jak sami ovlivnili diskusi a jaký byl přínos druhých. Nepřekvapilo, že se dobrovolníci s nejvýraznějšími narcistickými rysy považovali za vůdčí aktéry diskuse. Poněkud překvapivější bylo zjištění, že narcisy vnímali jako vůdce i ostatní členové skupiny.
Ambice a sebestřednost
Dál bylo třeba prověřit, zda jsou narcisové opravdu schopnější. Tentokrát si měli dobrovolníci sdružení do čtyřčlenných skupinek představit, že ztroskotali u pustého ostrova a ze zachráněných věcí musí vybrat patnáct předmětů nejdůležitějších pro přežití. Byli to opět narcisové, kdo sehrál při rozhodování klíčovou roli. Ostatní členové skupiny vůdčí ambice narcisů znovu respektovali. Tentokrát však bylo možné ověřit, jak jsou narcisové v rozhodování zdatní. Amy Brynellová porovnala předměty vybrané dobrovolníky se seznamem sestaveným instruktory kurzů přežití americké armády. Ukázalo se, že si narcisové nevedli při volbě lépe než ostatní.
Narcisové se derou o vedení ve skupině a daří se jim ho získat, i když pro to nemají lepší předpoklady. To se ukázalo, když diskuse v jednotlivých skupinách sledovali profesionální psychologové, kteří neznali osobní profily jednotlivých dobrovolníků. Mezi dobrovolníky, kteří podle objektivního hodnocení psychologů skutečně vystupovali jako vůdčí osobnosti skupiny, jasně převládali narcisové.
„Musíme odlišovat sebedůvěru a narcismus,“ říká Brynellová. „Lidé s dostatečnou sebedůvěrou vystupují jistě a přesvědčivě, ale ostatní jim nejsou lhostejní. Narcisové mají o svých schopnostech přehnaně vysoké mínění a jde jim jen o sebe.“ Amy Brynellová to považuje za společensky nebezpečný fenomén. Odvolává se přitom na celou řadu studií dokazujících, že lidé s narcistickou osobností nejsou nejlepší vůdci. Mají tendenci k lehkomyslnému a riskantnímu jednání, jsou málo efektivní a mohou napáchat obrovské škody.
Brynellová zapojila do svých pokusů celkem 432 dobrovolníků z řad univerzitních studentů a prověřila u nich různé osobnostní rysy. Kromě jiného hodnotila i jejich soustředění na vlastní osobu, mínění o vlastním nadání a schopnostech. Vysoké skóre v těchto ukazatelích je společně s nízkou mírou schopnosti vcítit se do situace druhých typickým rysem lidí s narcistickou osobností.
Otestovaní studenti byli rozděleni do skupinek po čtyřech a v nich pak absolvovali vlastní experimenty. Dostali například za úkol, aby si představili, že jsou členy výboru studentského svazu a mají mezi sebou vybrat ředitele na další funkční období. Když studenti tento úkol splnili, vyplnili formulář, v kterém hodnotili, jak sami ovlivnili diskusi a jaký byl přínos druhých. Nepřekvapilo, že se dobrovolníci s nejvýraznějšími narcistickými rysy považovali za vůdčí aktéry diskuse. Poněkud překvapivější bylo zjištění, že narcisy vnímali jako vůdce i ostatní členové skupiny.
Ambice a sebestřednost
Dál bylo třeba prověřit, zda jsou narcisové opravdu schopnější. Tentokrát si měli dobrovolníci sdružení do čtyřčlenných skupinek představit, že ztroskotali u pustého ostrova a ze zachráněných věcí musí vybrat patnáct předmětů nejdůležitějších pro přežití. Byli to opět narcisové, kdo sehrál při rozhodování klíčovou roli. Ostatní členové skupiny vůdčí ambice narcisů znovu respektovali. Tentokrát však bylo možné ověřit, jak jsou narcisové v rozhodování zdatní. Amy Brynellová porovnala předměty vybrané dobrovolníky se seznamem sestaveným instruktory kurzů přežití americké armády. Ukázalo se, že si narcisové nevedli při volbě lépe než ostatní.
Narcisové se derou o vedení ve skupině a daří se jim ho získat, i když pro to nemají lepší předpoklady. To se ukázalo, když diskuse v jednotlivých skupinách sledovali profesionální psychologové, kteří neznali osobní profily jednotlivých dobrovolníků. Mezi dobrovolníky, kteří podle objektivního hodnocení psychologů skutečně vystupovali jako vůdčí osobnosti skupiny, jasně převládali narcisové.
„Musíme odlišovat sebedůvěru a narcismus,“ říká Brynellová. „Lidé s dostatečnou sebedůvěrou vystupují jistě a přesvědčivě, ale ostatní jim nejsou lhostejní. Narcisové mají o svých schopnostech přehnaně vysoké mínění a jde jim jen o sebe.“ Amy Brynellová to považuje za společensky nebezpečný fenomén. Odvolává se přitom na celou řadu studií dokazujících, že lidé s narcistickou osobností nejsou nejlepší vůdci. Mají tendenci k lehkomyslnému a riskantnímu jednání, jsou málo efektivní a mohou napáchat obrovské škody.
