22. května 2014 6:46 Lidovky.cz > Relax > Věda

Ptáci se orientují podle magnetického pole. Rádiové vlny je ruší

Červenka obecná | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Červenka obecná | foto: Wikipedia

Stěhovaví ptáci červenky se v noci orientují nejen podle hvězd, ale také podle magnetického pole. V blízkosti zdrojů rádiových vln, které jsou ve městech běžné, ale jejich „magnetický kompas“ přestává fungovat.

Elektromagnetický smog ve městech vyvolaný rádiovými vlnami a běžnými elektrickými spotřebiči vadí stěhovavým červenkám. Pokusy ukazují, že ruší jejich magnetický kompas. Může ovlivňovat i člověka?

Tři roky se dánský biolog Henrik Mouritsen pokoušel o experiment s tažnými ptáky. Marně. Přitom ho předtím prováděl už mnohokrát a před ním po desítky let řada jiných ornitologů. Vždycky fungoval. Jenže pak se Mouritsen přestěhoval do univerzitního kampusu v německém Oldenburgu a x-krát prověřené chování červenek obecných se změnilo.

ČTĚTE TAKÉ:

Při pokusu vědci zavírali červenky na hodinu do trychtýře se stěnou potaženou termopapírem. Tažní ptáci mají tendenci během migrační sezony na jaře letět tam, kam je táhne jejich magnetický kompas: na sever. Stejným směrem se snaží nejčastěji uniknout z trychtýře – důkazem jsou stopy a škrábance zanechané na termopapíru.
V Oldenburgu si ale červenky létaly, kam je napadlo. „Zkoušeli jsme všechno – změnit osvětlení, krmivo, velikost a tvar trychtýře, ale nic nepomáhalo,“ vzpomíná Mouritsen. Teprve po třech letech přišel jeden z jeho studentů s nápadem oplechovat dřevěnou boudu, v níž pokusy probíhaly, hliníkem, aby se odstínila elektromagnetická pole. Hliníkový plech uzemnili a vytvořili tzv. Faradayovu klec. Dovnitř nepronikalo téměř žádné elektromagnetické záření.

A hle – červenky najednou opět věděly, kde je sever. Ale jen ve chvíli, kdy byla izolace uzemněna. „Jediný drát rozhodoval o tom, jestli červenkám funguje magnetický kompas,“ popisuje Henrik Mouritsen pokusy ve videu, které minulý týden zveřejnil časopis Nature spolu s jeho studií. Když se pokus opakoval mimo kampus ve volné přírodě, červenky se orientovaly bez problému.

Velké překvapení se nekoná

Experimenty s červenkami opakovali různí studenti po sedm let. Při vyhodnocování výsledků nevěděli, kdy byla bouda „pod proudem“, takže nemohli statistiku podvědomě ovlivňovat. Vedle toho Mouritsen s kolegy měřili elektromagnetické pole a zkoušeli různé frekvence. Ukázalo se, že nejvíc ptáky ruší frekvence v řádu kilohertzů až megahertzů související s lidskou činností: obyčejné střední rádiové vlny a elektromagnetické pole produkované některými běžnými elektrickými spotřebiči.

Jakým směrem odletají ptáci?

Možná se blíží doba, kdy se elektrosmogem a jeho vlivem na člověka začneme zabývat vážněji. Když nic jiného, mohlo by nám to pomoci v poznání, jak vlastně fungujeme.

Vědci zavřeli na hodinu ptáky do pokusného trychtýře se stěnami pokrytými termopapírem. Po skončení experimentu vyhodnocovali stopy na papíře, které dokazují, jakým směrem se ptáci nejčastěji snažili odletět.

Při pokusech v univerzitním kampusu v německém Oldenburgu, kde se nacházejí zdroje rádiových vln, ptáci ztrácejí schopnost orientace podle magnetického pole a z trychtýře vylétají náhodným směrem (A). Když vědci pokusnou boudu v kampusu odstínili od rádiových vln hliníkovou izolací, magnetický smysl se ptákům vrátil a mířili převážně k severu (B), stejně jako při pokusech v přírodě, kde rádiové vlny nejsou (C).

Není tedy řečomobilních telefonech, jejich vysílačích neboo wi-fi v řádu gigahertzů ani o drátech vysokého napětí, které produkují elektromagnetické pole o frekvenci 50 hertzů.
„Samotný fakt, že elektromagnetický smog ruší zvířata, není nijak překvapivý. Sám jsem se musel před několika lety přestěhovat z centra Prahy do Průhonic, protože mi pokusy se zvířaty také nefungovaly,“ říká Pavel Němec z Přírodovědecké fakulty UK v Praze, který se zabývá právě magnetorecepcí neboli magnetickým smyslem zvířat. „Překvapivé je ale to, že se jedná o tak nízké intenzity elektromagnetického pole,“ dodává Pavel Němec. Proto považuje Mouritsenovu studii za velmi důležitou – je pečlivě provedená, takže prokázala a upřesnila to, co vědecká komunita už delší dobu tušila.

Známý americký geofyzik Joseph Kirschvink ovšem v komentáři pro časopis Nature upozorňuje, že je nutné, aby se dalším vědeckým týmům podařilo výsledky této studie nezávisle zopakovat, než z ní budeme vyvozovat širší závěry. Pokud se to podaří, měli bychom podle jeho slov uvažovat o tom, zda bychom tuto část elektromagnetického spektra raději neměli přestat využívat, abychom ptákům usnadnili život.

Mouritsen sice připomíná, že nočních tažných ptáků v posledních letech ubývá, to ale může mít řadu jiných příčin – kupříkladu intenzivnější lov nebo ničení biotopů na zimovištích v Africe. Nemluvě o tom, že magnetický smysl není zdaleka tím jediným, na co ptáci spoléhají. Orientují se také podle slunce či podle výrazných prvků v krajině, v noci podle hvězd. A když je zataženo? Pomáhají si také pachem. „Holubi například dokážou na velkou vzdálenost poznat typický pach mořského pobřeží,“ říká Pavel Němec.

Jak to dělají? Nevíme, ale tušíme

Ptáci nejsou jedinými živočichy, kteří si vypomáhají magnetickým smyslem. Byl prokázán například u mořských želv, ale také u řady savců. Za připomenutí stojí výzkumy česko-německého týmu vědců, který zkoumal magnetorecepci například u krav, lišek, psů nebo podzemních hlodavců – rypošů.

Ne všichni s jejich výsledky souhlasí, po zveřejnění studií se objevily i skeptické hlasy. Potíž je v tom, že se zatím nepodařilo jednoznačně popsat mechanismus, kterým zvířata – a možná i člověk – magnetické pole vnímají. Existuje několik hypotéz.

„U ptáků máme hodně nepřímých důkazů, že jde o chemický kompas. Magnetické pole ovlivňuje chemické reakce, při kterých vznikají páry volných radikálů,“ vysvětluje Pavel Němec. Chemický kompas pravděpodobně zprostředkovávají bílkoviny zvané kryptochromy, které mají ptáci v oku. U rypošů a dalších savců se zatím jako pravděpodobnější jeví mechanismus související s biologicky syntetizovaným magnetitem – mikroskopickými částicemi, které jsou citlivé vůči magnetickému poli. Aby to nebylo tak jednoduché, ptáci mají kryptochrom i magnetit, takže nelze vyloučit, že používají oba systémy. Nebo nějaký úplně jiný, zatím neodhalený.

Nestrašit a neignorovat

Co to může znamenat pro člověka? Nevíme. Jisté je jen to, že člověk má v oku kryptochrom a v mozku magnetit. Na rozdíl od jiných živočichů ale magnetický smysl vědomě nevyužívá. Může magnetické pole vnímat podvědomě. Důkazy ale chybí. „Byly by to čiré spekulace. Měli bychom ale brát v potaz, že potenciální vliv tu být může a v rámci předběžné opatrnosti bychom se neměli vystavovat různým elektromagnetickým polím víc, než je nezbytně nutné,“ konstatuje Pavel Němec. Zároveň však varuje před hysterií, která by zbytečně polarizovala vědeckou komunitu.

Ostatně ani ptákům rušení magnetického kompasu nejspíš nezpůsobuje vážné komplikace. Intenzita magnetického pole, které při pokusu ptáky rušilo, je slabší než přirozené magnetické pole Země. To vědce sice překvapilo, ale zároveň tím můžeme vysvětlit, proč se ptačí kompas někdy vypíná. V době, kdy je geomagnetické pole narušeno slunečními bouřemi, se magnetorecepce preventivně vyřadí z provozu, aby ptáky nemátla. Pak se spoléhají na ostatní smysly, tedy na zrak a čich. Dočasné vyřazení magnetického kompasu ve městech pro ně může být drobnou komplikací, ale nezdá se, že by kvůli ní příliš strádali.

Ani u člověka nelze předpokládat, že by mu neionizující elektromagnetické pole způsobovalo vážné zdravotní komplikace. Na druhou stranu nemůžeme s jistotou tvrdit ani to, že nás nijak neovlivňuje. „Budemeli brát tento výzkum vážně, což bychomměli, znamená to, že behaviorální studie na magnetosenzitivních zvířatech by měly patřit ke standardu při rozhodování o jakýchkoliv směrnicích a normách týkajících se potenciální škodlivosti elektrosmogu,“ shrnuje význam studie profesor Hynek Burda z Univerzity v Duisburgu-Essenu.

Podle jeho slov by se vědci nyní měli zabývat otázkou, zda rušení magnetorecepce zvířatům vadí i jinak než v souvislosti s orientací v prostoru. Například by mohlo u zvířat – ale i u člověka – narušovat biologické rytmy: navozovat poruchy spánku, snižovat produkci spánkového hormonu melatoninu a podobně. A pak je další otázka, zda takové narušení biorytmů může mít zdravotní důsledky, nebo je pro dotyčného jedince „jen“ nepříjemné.

Podvědomý neklid

Skeptici vliv elektromagnetických polí na člověka popírají a odmítají i samotný pojem elektromagnetického „smogu“, který podle nich zbytečně straší veřejnost. Jak tedy vysvětlit fakt, že někteří jedinci trpí při poruchách geomagnetického pole migrénami, nespavostí nebo mají problém s koncentrací? „Jediným racionálním vysvětlením je autosugesce podporovaná hlášeními o porušeném geomagnetickém poli na konci zpráv o počasí,“ je přesvědčen docent Luděk Pekárek, fyzik a člen Českého klubu skeptiků Sisyfos.

Stejné vysvětlení má podle jeho názoru i to, že si řada lidí myslí, že jejich zdravotní potíže způsobuje expozice elektromagnetickému záření blízkých vysílačů nebo magnetické pole generované proudem elektrického rozvodu v bytech nebo domácími elektrickými spotřebiči. „Ve skutečnosti jde o psychosomatické onemocnění, které s fyzikální expozicí elektromagnetickému poli nemá nic společného. Vyjasnilo se to poměrně dávno při dvojnásob zaslepených provokačních studiích, ve kterých postižení nebyli s to poznat přítomnost nebo nepřítomnost pole,“ konstatuje Luděk Pekárek.

Krmítko v zimě

Ne všichni odborníci jsou ale přesvědčeni o nulovém vlivu elektromagnetického pole na lidský organismus. Podle nich sice přímo fyzicky neškodí, ale může nás dlouhodobě ovlivňovat. Nabízí se srovnání se slabým zvukovým šumem: některým lidem nebude vadit, protože mají horší sluch. Najdou se jedinci, kterým nebude vadit, protože si zvyknou, nebo si to alespoň budou myslet. Časem se jim ale zhorší sluch, začnou být podráždění, zapomnětliví, nesoustředění, budou trpět nespavostí a bolestmi hlavy. A některým jedincům bude šum vadit od začátku, protože si nezvyknou. U nich se zmíněné i další nespecifické příznaky stresu projeví mnohem dříve.

„A teď si místo zvukového šumu dosaďte elektrosmog a místo sluchu magnetorecepci,“ nabádá Hynek Burda. „Nechci říci, že to musí mít stejně dramatický dopad, protože magnetorecepce je u většiny z nás spíš podvědomá než vědomá a většina z nás je v tomto ohledu ‚hluchá‘. Ale nepřirozená stimulace smyslů je aspekt, o kterém skeptici neuvažují,“ dodává vědec. „Mouritsenova studie by proto mohla vést k tomu, že se problém elektrosmogu začne brát vážněji a výzkum v této oblasti se prohloubí. Když nic jiného, může nás to dostat dál na cestě k poznání, jak vlastně fungujeme,“ uzavírá profesor Burda.

Eva Vlčková

Autor

Eva Vlčkováeva.vlckova@lidovky.czČlánky