Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Rodiče jsou příliš invazivní, děti potřebují i trochu nudy

Věda

  12:27
PRAHA - Rodiče velmi často mají pocit, že se dětem musí věnovat s maximálním nasazením. Psychologové ale varují: Nebuďte tak invazivní, dopřejte svým potomkům trochu nudy, která je donutí, aby si zábavu hledaly také samy. Jen tak z nich vyrostou samostatní, tvořiví a nesebestřední jedinci.

Nuda děti donutí, aby si zábavu hledaly samy. foto: Lidovky.cz

Když byl mé dceři ani ne rok, nachytala jsem ji v koupelně, jak spokojeně cucá špunt od bidetu. Tehdy nastal v oblasti rodičovských zákazů zlom, jejich počet se snížil. V podstatě si od té doby může dávat do pusy téměř cokoli, pokud to tedy není onen špunt, něco ostrého či jedovatého. „Dítě si vždycky najde podněty a dokáže se zabavit. Když je malé, tak mu na hraní stačí třeba klíč. Řada rodičů jim ale tyto věci bere, protože jsou nehygienické, nebezpečné. Dítě se proto naučí čekat, až co dostane,“ vysvětluje psycholožka Lenka Šulová z Karlovy univerzity, co může přemíra zákazů a usměrňování způsobit.

Nejsme zlobiví, jsme normální

Cenzura hraček a aktivit nakonec vede k tomu, že naše ratolesti začnou být pasivní. Zvyknou si na to, že dospělí jsou těmi, kteří vždycky něco vymyslí, přinesou, zabaví je. Pro dítě (ale i pro dospělé, kteří jsou neustálým vymýšlením zábavy sami znavení) je mnohem prospěšnější, když se bude samo snažit, bude aktivní, zvídavé a tvořivé. „To začíná dnešním dětem chybět. Vše jim předloží rodiče. Negativní zážitky se od nich naopak snaží odklonit, bojí se, aby nebyly traumatizované. Problém je i v tom, že jim vymýšlejí činnosti, které je nebaví. Ideální je, pokud si dítě samo vybere, co chce dělat,“ upozorňuje Lenka Šulová.

Mýtus kukaččích dětí: cizího potomka vychovává mnohem méně otců, než se doposud říkalo

Co se odehrává v mozku, když jsme my sami podnikaví, vysvětluje neurolog Martin J. Stránský: „Mozek se nejlépe učí přes chyby. To je také důvod, proč jako malí nevěříme rodičům, když nám říkají, že je něco horké a ať na to nesaháme. Musíme se o tom přesvědčit sami, musíme sami získat tu zkušenost. Nejsme zlobiví, jsme normální,“ konstatuje neurolog. Jinak řečeno, nejlepší je, když nás učí naše vlastní zvědavost. Naopak to nejhorší, co podle neurologa Stránského můžeme udělat, je nabídnout našim nejmenším tablet či jinou moderní technologii. „Je to velice nebezpečné, protože dítě má vše naservírované na jedné ploše. Počítače omezují schopnost komunikovat, schopnost přemýšlet laterálně, tedy v širších souvislostech. Mozek se učí pouze tím, že dostává stimuly, které do té doby nezažil. To je také důvod, proč odborné organizace, jako například Americká pediatrická akademie doporučují do osmi let věku dítěte počítač zakázat zcela a poté ho povolit jen v řízeném prostředí,“ zdůrazňuje neurolog, který působí v Česku i v USA, kde mimo jiné přednáší na Yaleově univerzitě.

Mnozí rodiče opáčí, že není nic horšího, než když se děti nudí. Jenže zdravé dítě se podle psychologů nudit vlastně neumí. Chce stále něco dělat, objevovat. Když se i přesto nudit začne, je to pro dospělé signál, že to s řízenou aktivitou v minulosti už možná přehnali a že se jejich ratolesti bez nich nedokážou zabavit. Nebo tím možná volají po pozornosti.

„Někdy jsme s dětmi od rána do večera, máme pocit, že se v klidu ani nenajíme, ale přitom myslíme zároveň na tisíc dalších věcí. Ony to vycítí. Chtějí naši stoprocentní pozornost, kdy jsme tělem i duchem s nimi – a potom nás nepotřebují pořád. Když mají jistotu, že jsme pravidelně naplno spolu, daleko častěji se pak zabaví i bez nás,“ osvětluje pedagožka Hana Havrilcová, která působí v Nevýchově. Nevýchova je český projekt, respektive přístup, který učí rodiče, jak děti nevychovávat ani autoritativně, ani liberálně, ale přistupovat k nim jako k rovnocenným partnerům, s nimiž se dá na všem domluvit.

Problém je, že dnešní rodičovská péče má podle psycholožky Lenky Šulové stále častěji dva extrémy. Ani jeden ale nevede naše potomky k samostatnosti. V prvním případě se o ně nepřiměřeně staráme, dáváme jim dárky, máme strach, jestli v noci dýchají, jsme z rodičovství sami velmi napjatí, všechno podřizujeme dětem. „Jsme rodiči do roztrhání těla, dítě se stává středobodem našeho života, žijeme jen pro něj,“ popisuje Lenka Šulová s tím, že odborně se jim říká „overprotektivní“ (příliš se starají). Tito rodiče plně obsadí svému dítěti čas, přetěžují jeho psychiku, zahrnou ho množstvím hraček i množstvím péče, vyvíjejí na ně tlak. Když se jejich malý syn či dcera třeba zakouká z okna, tak hned řeší, co se stalo, ptají se, proč si nehraje. Neuvědomují si, že by je měli nechat být, nechat je třeba ležet na podlaze. I to má totiž svůj význam. Mohou třeba odpočívat nebo něco pozorovat na stropě.

Dospělí a děti společně

Druhým extrémem jsou rodiče, kteří se rozhodnou mít dítě, ale nejsou na ně nastavení. Mají ho proto, že „všichni mají dítě, tak já ho taky budu mít“. Většinou jsou plně koncentrovaní na kariéru, přičemž o jejich potomka často pečuje někdo jiný. V takových rodinách se pak nevytvoří vztah rodič–dítě a rodič své dítě zná jen málo, tudíž ho může jen stěží k něčemu motivovat. Hodně často také v těchto rodinách odkazují k neživým médiím: dají děcku tablet a sami si čtou, vyřizují telefonáty nebo pracují na počítači.

Jak v prvním, tak i v druhém případě by si rodiče měli uvědomit, že péče o dítě je interakce. Naší snahou má být začlenit je do našeho života. Není třeba si s ním jen hrát, už batole může nosit talíře na stůl či pomáhat v domácnosti. Když rádi vyšíváte, dejte i jemu do ruky látky a bavlnky, ono se zabaví. „Dítě se vám narodí do života, vy ho zahrnete láskou a péčí, ale k tomu máte další aktivity, musíte vařit, uklízet, dál můžete chodit třeba na tenis, a to všechno děláte společně,“ apeluje Lenka Šulová.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!